Le Pont des Arts (2004)

Zeleneho artovy film, ktory bol prezentovany na filmovom festivale v Lokarne. Pan zeleny ako reziser sa specializuje na artove veci - La Religiosa Portuguesa 2009. Treba si precitat encklopediu filmu, aby clovek rozumel tym intelektualnym kecom - potom sa to uz da. Nadherne na mna posobili rozhovory, ktore vedie mlady herec Adrien Michaux spolu so svojou holkou z postele - a tieto dialogy viedol aj sa dalsou zenskou, len neviem, ci bola ucitelka tanca alebo filozofie : 94 %

CINEPUR CHOICE '07

Vyprávění, které má sílu. Deklamační způsob dialogů, herecká strohost a pseudointelektuálnost postav. Líbilo se...

skoro se bojím se o filmu víc rozepsat, abych snad něco na té křehké kráse svým laciným řečněním nepoškodil. není úplně snadné pod povrch filmu proniknout. důvodem je, že se chápe velmi hlubokých, fundamentálních témat, které vyžadují jak vysokou schopnost abstraktního myšlení, tak zkušeného recipienta klasického umění. velkou část z těchto témat možno odvodit už z všenapovídajícího názvu Most umění. jde o přemostění, tedy vztahování se, vlastně tedy lásku ve všech jejích podobách, ta je předmětem filmu spolu se samotnými hodnotami, které spojuje, nejvíce s titulní uměleckostí. tu film postihuje opět v jejích nesčetných podobách a troufám si říct, že v případě lásky i umění nachází univerzální ideje těchto hodnot a klade je do naprosto přesně padnoucích souvislostí, upředených přirozeně kolem významu třetího a tím je hodnota lidského života - svým způsobem ústřední téma zaměstnávající od jejích počátků celou kinematografii. tím jako kdybych vlastně řekl, že Most umění zodpovídá ty nejsložitější a nejzákladnější otázky vůbec a Eugène Green se vyrovná největším umělcům historie. nebudu ten náznak vyvracet. ale k otázce náročnosti filmu ještě dodám: ono přece nejde o žádné mystické zahloubání a na straně diváka není třeba nějakého kontemplativního usebrání, protože doopravdy jde spíše o filmově-umělecké formulování evidentní duchovní skutečnosti, kterou máme neotřesitelnou před očima každičký den našich životů. pojetí umění jako metafyzické spojení krásy a pravdy je Mostem umění nejen pojednáno jakožto hlavní téma, ale vlastní uměleckou krásou filmu a jeho věrohodností duchovní pravdě i fakticky zpředmětněno. mezi múzickou idejí v mysli umělce a tkaninou skutečnosti nikdy nebylo tak blízko.(25.06.2012)

První film ze sobotního večera s cinepur-choice07. No, nebylo to nejhorší, tedy ve srovnání s tím druhým filmem Ai no yokan (Znovuzrození). Co mě na tomto emociálně laděném dramatickém snímku, značně i bizarní komedii, s českými podtitulky zaujalo? V první řadě krásná barokní hudba s titulní skladbou Lamento Della Ninfa od Monteverdiho, kterou si poslechneme i na konci filmu. Dále mladý černovlasý herec Adrien Michaux, rozhovory se svou přítelkyní vedené z postele nebo s učitelkou filozofie (věda to pěkná, ale především pro lidi, kterým se nechce dělat) byly ale krásné..Ale především svým neuvěřitelně vtipným a originálním ztvárněním role herec Denis Podalydès jako hudební skladatel a pedant Guigui se svým výstižným ééé..Jak moc jsem se zasmál při jeho rozhovoru v kostele s mladým studentem Pascalem nebo při otázce, co posloucháte? Odpověď zněla rock, ale tohle je baroko mladý příteli:-)! P.S.: Ale ty intelektuální kecy těch všech chytrolínů mě chvílemi vážně dostávaly! No, považte, byl by to s takovými ženskými normální život? Po prvních třiceti minutách jsem chtěl odejít z kina s pocitem, na co to koukám:-)? To je snad nějaká telenovela, ne? Mdlé a stále se dokola opakující krátké dialogy jako ano, vím, miluji tě, co ti je atd..mě opravdu iritovaly..Zlom nastal až v druhé půli, viz výstup a zpěv mladičké Sarah (Natacha Régniera) v dramatické scéně na mostě..(10.12.2007)