Le Château de Verre (1950)

nemam rad tieto romanticke filmy kde Jano Mociar hral tych milovnikov. Potom si uz ale ujasnil sexualnu orientaciu .... ledva ledva 60 %

Skleněný zámek je pozoruhodný film, který jako by vznikl mimo svou dobu. Vlastně je to několik filmů v jednom, většina z nich bude teprve znovu slavně natočena a film tak logicky používá témata a postupy, které si spojujeme až s novou vlnou a kinematografií 60. let. Současně má všechny kvality (dnes již nedostižné) klasické kinematografie. 🤓 Šlo o druhou a poslední filmovou spolupráci dvojice Morganová - Marais. (Tu třetí si nechali pro divadlo, kdy v jejich podání v roce 1993 slavně ožila Cocteauova hra o stárnoucím hereckém páru s případným názvem Les Monstres Sacrés.) Jejich první film Očima vzpomínek jsme již probrali a při té příležitosti podrobněji i Jeannota - Maraise. Počechrejme nyní Michèle, protože jejich life stories jsou pro způsob a výsledek jejich spolupráce důležité. 🤓 Morganová se stala hvězdou už v osmnácti po boku Gabina v Nábřeží mlh (1938). Možná i díky slavnému průhlednému igelitovému trenčkotu od Coco Chanel si nejprve držela odstup, ovšem v hotelovém pokoji roztála v Jeanově náručí a publikum společně s ním pochopilo, že hledí do nejkrásnějších očí Francie: “Máš krásné oči, víš.” V jejich třetím společném filmu už byla za hotovou femme fatale a výuku si herci zjevně užili. Po neslavném válečném hollywoodském intermezzu ji Jean Delannoy v Pastorální symfonii (1946) znovu a už navždy uvedl do francouzské kinematografie. 🤓 Jest záhadou, jak se po tomto výborném kuse, který není o náboženství, byť se do její slepé schovanky zamiluje pokrytecký pastor i jeho syn, Michèle ocitla těsně před Očima vzpomínek v italsko francouzském černobílém(!) křesťanském spektáklu Fabiola, kde je úplně všechno špatně. (Snad jen, že si diváci po děsivém zážitku za dva roky o to lépe vychutnali hollywoodský technicolorový zázrak na stejné téma točený také v Cinecittà - Quo Vadis.) Její vzplanutí s kolegou, žárlivcem a sexy chlapákem Henri Vidalem při natáčení, bylo asi posledním momentem, kdy jeho závislost na drogách a alkoholu na něm ještě nebyla na první pohled znát. Díky této aféře přišla Michèle v rozvodovém řízení se svým hollywoodským manželem Marshallem o svěření syna do péče, kterou naopak stále víc vyžadoval Henri. Za deset let jejich manželství, než ve čtyřiceti zemřel na infarkt, byl 10x v rehabu. 🤓 To Marais byl od mládí, kdy se snažil snížit a zdrsnět svůj falzetový hlas, který tak šokantně nešel k jeho tělu, silným kuřákem, byť se po zkušenostech s těžkou opiovou závislostí Cocteaua vyhýbal dalším drogám. A fyzicky byl Vidalovou vyšší, v jemnějších rysech obličeje ušlechtilejší, zkrátka ideálnější verzí. Byl daleko lepší herec a - homosexuál. 🤓 Očima vzpomínek (1948) byl hit (přehled francouzské návštěvnosti Maraisových filmů zde  http://www.boxofficestory.com/jean-marais-box-office-a91182833 ) a pro oba herce příjemná spolupráce, proto nadšeně souhlasili, když za nimi režisér René Clément přišel s novým scénářem. Navíc René dělal Cocteauovi technického asistenta na Krásce a Zvířeti, italská herečka Elisa Cegani, která hrála spikleneckou přítelkyni Michèle, jí zase přihrávala už ve Fabiole a byla tedy u její aféry s Vidalem (kterou Skleněný zámek v mnohém připomínal). Režisér Melville zahrál taxikáře a zatím kritici Godard s Rivettem se tu mihli coby statisté. Jedna velká filmová rodina. 🤓 Autorem dialogů byl Pierre Bost, do něhož (a jeho častého spolupracovníka Jeana Aurenche) se bude za 4 roky navážet Truffaut ve svém slavném hanopisu Jistá tendence francouzského filmu. Oba scenáristé (a “jejich” stárnoucí režiséři Autant-Lara, Clément a Delannoy) tak budou v 60. letech od válu, ale v roce 1970 je mladý Bertrand Tavernier, jejich velký fanoušek, požádá o adaptaci Simenonova románu a úspěch filmu Hodinář od sv. Pavla je znovu vrátí do hry. Bohužel Bost zemře již v roce 1975. 🤓 Je to jeden z paradoxů Skleněného zámku. Má výborně napsané dialogy, přitom přesvědčivě živé i tím, že se v důvěrné atmosféře zjevně improvizovalo. Má krásnou studiovou černobílou kameru klasické kinematografie, lahodící hvězdám filmu, přitom technicky brilantní i v mnoha exteriérech, kterými film také oplývá (kameraman Robert Lefebvre byl častým spolupracovníkem Delannoye). Za deset let si diváci nové vlny budou muset zvykat na daleko hrubší standardy zpracování (v daleko hrubších vztahových filmech přirozeně). Film má excelentní výpravu, kde každá štukatura, socha, nábytek či rekvizita má svoje dramaticky přesné a nezastupitelné místo (natáčelo se v legendárních ateliérech Billancourt), přitom vše je propojeno v organický celek s novovlnařsky živelnými civilními exteriéry. A jestliže nová vlna za deset let přinesla nové - osobnostní herectví, tak Morganová - Marais coby Évelyne a Rémi s veškerým jejich talentem před kamerou opravdu bez zábran žijí a dávají všanc mnohem víc ze svých osobností, než bylo v té době nejen ve francouzském filmu zvykem. Než je dodnes ve filmu zvykem. 🤓 Na začátku roku 1950 se Michèle po dvouletém vztahu vdala za Vidala a začali spolu žít v jednom pařížském hotelu, Jeannot se ve stejnou dobu seznámil s Reichem, usídleni na Maraisově pařížském hausbótu Le Nomade. Pro oba to byli osudoví milenci, lásky na první pohled, a současně od počátku nespolehliví, nerovnocenní partneři, kteří jim přinesli spoustu bolesti a problémů. Bylo o čem hrát, když 3. července 1950 začalo natáčení Skleněného zámku? Určitě. Celý film je o náhlé absolutní nemožné životní lásce, která je podle všeho bez šance a přesto musí být v souboji s věčností naplněna - i kdyby to měla být poslední věc, kterou hrdinové v životě udělají, protože jinak by jejich pozemská existence - naše existence, ztratila jakýkoli smysl. Kontrast mezi tímto romantickým imperativem a civilní profánností hrdinů poloviny 20. století nás vtahuje do příběhu. 🤓 A co se bude dít před kamerou, když během natáčení necháte dva tak atraktivní a vzájemně si blízké, sympatické lidi týdny spolu tančit na parketu, chodit po Paříží, trávit celé dny v jednom pokoji, v jedné posteli, koupelně? 🤓 V úvodních minutách filmu začneme aluzí na slavnou scénu Garbo - Gilbert z filmu Tělo a ďábel (1926), což byl začátek jejich osudové tragické love story ve filmu i v životě. Místo smyslného plamene zapalujícího cigaretu, ovšem u Clémenta září do tmy výhružně stroj - ciferník Maraisových hodinek. Čas, jako symbol strojového, nelítostně zavedeného chodu našich životů, potažmo celé společnosti, bude až do posledních okamžiků filmu úhlavním nepřítelem hrdinů. Měli bojovat víc? Vzbouřit se? Zastavit se? Je vůbec možné přežít romantické opojení v naší době? V jakékoli době? Vždyť vzpomeňme na Romea, Tristana a spol. To budou otázky po skončení filmu. Ostatně Godardovi taky nedaly spát. Kolem prokletých, nepoddajných milenců z Faulknerových Divokých palem rozvinul celý svůj premiérový filmový esej U konce z dechem (1959) a došel ke stejnému závěru jako on (nebo jako Hemingway ve Sbohem, armádo, etc.), stejně tak Clément: Vždycky musí někdo umřít. Godard, jak známo, revolučně zvolil muže, coby ve dvojici zranitelnějšího a většího romantického maximalistu. Na konci Skleněného zámku, když díky flashforwardu víme, kdo přežije, je jasné, že Rémiho symbolická zranění ‘na krev’ se zahojí rychle, ale co zbyde z jeho života, který se mu zhroutí hned dvakrát - když se opravdu zamiloval (a nahlédl mizerii své dosavadní existence) a když svou lásku ztratí? Ten, kdo z milenců přežije, je na tom vždycky hůř. Vrátí se - zničený - k Marion? 🤓 Po úvodní scéně následuje sošná taneční pasáž v sále bizarního hotelu, která bude jako nápad kompletně převzata a do celovečerní stopáže natažena v Resnaisově Loni v Marienbadu (1961). 🤓 A pak sonda do manželského života Évelyne, která by se zase hezky vyjímala v Antonioniho tetralogii citů na počátku 60. let. Odcizené, “spořádané” a společensky zajištěné manželství. Nepřítomnost dítěte vychovávaného guvernantkou na venkově a chladnokrevnost manžela, s níž soudí milostný trojúhelník rozervanců z periférie, ženou hrdinku do neznámého vzrušujícího vztahu. 🤓 Přes výborný střih od Évelyne, míříme do Paříže, abychom lépe poznali Rémiho - a nestačíme se divit. Elegantní obchodní cestující, ten Apollo ve smokingu z úvodních scén, je dětinský ladies’ man, který má “domov” v ošuntělém hotelu s výhledem na park Palais Royal a všechny své avantýry probírá se svou stálou přítelkyní s benefity Marion (Elina Labourdette). Jejich dialogy jsou tak skvěle napsané a zahrané, že ve své ambivalentní komplexnosti nesnesitelné lehkosti bytí takového uspořádání, snadno zastíní všechny nejslavnější adaptace Nebezpečných známostí (Vadim, Frears, Forman). Zatímco Marion o bídě jejich “vztahu” nemá iluze, Rémi si ji před našima očima teprve začíná připouštět, jak se stále víc zamilovává do Évelyne, což ho děsí i přitahuje zároveň. 🤓 Toto svěřování - ‘duchovní věrnost’ měl Jeannot zavedenou s Cocteauem, který si ji vynutil poté, co si jeho mladý chráněnec začal vodit do jejich mezipatrovního bytu (s výhledem na park Palais Royal) své milence. V roce 1950 už spolu ovšem několik let nebydleli a do smrti zůstali jen věrnými přáteli. 🤓 Když se Rémi s Évelyne vydají na svůj vskutku bezprostředně působící novovlnařský pochoďák Paříží (Truffaut by to nenatočil lépe), jen čekáme, kdy potkáme Doinela z Nikdo mě nemá rád (1959). 🤓 Na film je možno narazit ve dvou verzích: původní Clémentova je s několikaminutovým flashforwardem (ne tak dobře vymyšleným jako u Loseyho, třeba v Nehodě, 1967). Tato scéna v hangáru s mrtvou Évelyne a jejím kufříkem opodál po havárii, začne, když se ještě živá v posteli chopí Rémiho hodinek a přetáčí je dopředu - tady dorazí domů do Bernu, promluví s manželem a je po všem - c'est fini. Druhá verze - pro mezinárodní trh s anglickými titulky, je bez flashforwardu, takže konec zůstává více otevřený. 🤓 Ale kupodivu dvě verze neovlivní celkový dojem z filmu, který v nás bude dlouho doznívat svou nedořečeností, mnoha otázkami a pocitem, že jsme byli součástí něčeho výjimečného, křehkého jako jemně vybroušené sklo. Neopakovatelného.(23.09.2024)(méně)(více)

Snímok je rozhodne zaujímavo natočený, aj vďaka dovtedy minimálne používanemu flashforwardu (skok dopredu, opak retrospektívy), takže divák vidí v zábleskoch sekvenciu deja, ktorá sa ešte len stane. Pravdou je, že tento zvolený technický spôsob vyžaduje väčšiu sústredenosť diváka a môže pôsobiť kontraproduktívne. Inak ide o romantickú drámu dvoch ľudí, ktorých priťahuje náklonnosť napriek tomu, že má každý svojho partnera. Film má pomalé tempo s dôrazom na detail a dialóg, hlavným atribútom je atmosféra. Hlavní predstavitelia získali v roku 1951 v Cannes ocenenia za výkon a zrejme právom. Piate hodnotenie a druhá recenzia.(14.08.2021)

Nad banální, zanedbatelný příběh bych vyzdvihl atmosféru, dokonale budovanou přesvědčivou hrou, vnímavým kontaktem postav s jejich prostředím, ladem hudby a obrazu. Za čirou věcností, obestřenou rozmanitými emocemi, jsem vytušil víc, než mi Clément předložil, a co jsem zatím nepojmenoval. Snad polyfonii života, rozeznatelnou v každém jejím hlase, je-li ten na ní plně účastný?(11.02.2014)

Skutečně jde o mistrovské dílo tvůrce stojící mimo čas. (Obšírný rozbor a přirovnání filmu k následným dílům jiných je poutavé),(90%)(22.12.2025)