Last Chants for a Slow Dance (1977)

"I'vealwaysbeenthatway,Iguess,I,uh,liketoomuchinsidemyhead,youknow,andsomeofitIjusthadtogetout,youknow,justgooffanddriveanddrinkbeers,I'llgetlaid,youknow."Tak toto "veľkolepé filmové dielo" záhadne zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umrietema minulo obrovským oblúkom. Už dávno sa mi nestalo, aby som pri nejakom filme takto trpel, už dávno mi nejaký film nepripadal pocitovo takýto nekonečný (a to aj napriek jeho pomerne krátkej dĺžke). Tento pokus o akúsi sociálnu štúdiu venovanú tým najzúfalejším a najodpudivejším životným existenciám je ošklivý prakticky vo všetkých smeroch. Ošklivá je tá amatérska ručná kamera, buď nekonečné minúty snímajúca jedno miesto (kde sa väčšinou nič nedeje), alebo splašene lietajúca z miesta na miesto, s obrazom rozostreným, alebo takým tmavým, že na ňom nie je skoro nič vidieť. Doslova odpudivý je hlavný hrdina Tom, "ťažký inteligent", ktorému sa ani nechce pracovať, ani sa venovať rodine, najradšej by sa len tak pofľakoval, popíjal a obšťastňoval buchty podobnej mentálnej úrovne. Prakticky okamžite som získal alergiu na tie jeho tupé reči (názory na život) a aj na ten jeho prihlúply rehot   ("What's so funny?" "Nothing." "You always laughs at nothing.").   A za seba musím, žiaľ, k ošklivým veciam pridať aj tú odrhovaciu hudbu (typické americké country pesničky, všetky na jedno kopyto), ktorá mi príšerne pílila uši, hlavne tým mne mimoriadne protivným spôsobom spevu (skôr by som ho nazval ťahavým kvílením, či zavýjaním než spevom). Malý náznak zlepšenia prináša až záver filmu (s očakávanou pointou), to je však na jeho celkovú dĺžku zúfalo málo. Autori knihy "1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete" tento film prirovnávajú k filmuHenry: Portrait of a Serial Killer (1986), tiež vyrobenému v podstate zadarmo, avšak ten je podľa môjho názoru nakrútený neporovnateľne lepšie a predovšetkým je podstatne pútavejší."Idon'thavetolistentothisbullshit,youknow.Idon'thavetotakethisshit." "Okay, so don't take it."

Existuje americká nezávislá kinematografia a potom existuje ešte americká undergroundová kinematografia, ktorá skoro nikomu nič nehovorí. No a Last Chance for a Slow Dance sa síce príbehom tvári ako klasická nezávisláčina, avšak prevedením ide o underground na úrovni nefilmovosti diel Andyho Warhola. Špinavé bary, odpudivé motelové izby, jazdenie v starom kráme a k absolútnemu šťastiu mi chýbali už len raňajky v Diner s hemendexom a barmankou rozlievajúcou kafe. Vražda ale nechýba...

Jakkoliv nejsem z Jostova snímku nadšený, určitě ho beru coby zajímavou diváckou zkušenost. Nikdy bych si nepomyslel, že uvidím z této doby něco jako amatérský celovečerák. Určitě nejvíc se mi film líbil ve všech „road movie“ pasážích, na ubíhající krajinu se hezky koukalo, vytvářela jedinečnou autentickou atmosféru a k putování často hrála podmanivá, nikoliv však obehraná country muzika. Oproti tomu dlouhé (a často statické) záběry z interiérů, kdy si musíme vytrpět zoufalý zf*ckovaný rozhovor Toma s manželkou, přečkat téměř nezabíraný zálet s náhodnou milenkou či nikam nevedoucí toulání se nočními podniky, byly docela zkouškou divácké trpělivosti a zejména v té tmavé postelové scéně to za mě Jost s délkou a stylem scény poněkud přehnal – to byl okamžik, kdy na chvíli mě ten film a hlavní (anti?)hrdina přestali zajímat, což by se v případě takového příběhu asi nemělo stát... * * * Rozhodně mi to sedlo ale víc, než filmy severského hnutí Dogma 95, které mi tu víckrát evokovalo ono autentické snímání děje. Ačkoliv ve své podstatě je tohle přesný opak – zatímco Dogma 95 filmy typuIdiotijsou točené profesionálními tvůrci, jen způsobem snímání se schválně rozklepanou digitální kameřou působí často jako amatérské homevideo, Jost natočil v amatérských podmínkách film, kterému se ve mě svou promyšleností i více prvky dařilo občas vzbudit naopak dojem profesionálně udělaného snímku... i s ruční kamerou se ve vybraných scénách zachází opatrně. Spočátku jsem měl po prvních záběrech během jízdy, kdy dochází na jedinou vtipnou scénu s uvolněným povídáním, i pocit, že sleduji přímo autentický záznam, než mě postupně začlo překvapovat využití hudby, sehrané dialogy i souvislý příběh ústící až do hodně překvapivého závěru, kdy završení Tomova osudu přechází až do thrilleru. Možná škoda, že film náhle skončil v nejnapínavějším, resp. posléze emocionálně nejsilnějším okamžiku, ale jeho zhlédnutí coby další podoby amerického nezávislého filmu nelituji.[65%]

SPOILERY Ok, je rozhodnuto - tvorbě Jona Josta se odteď začnu víc věnovat. A jelikož tohle je druhý film, který jsem od něj viděl, mám čím dál tím větší pocit, že kdo od něj nic neviděl, tak ani neviděl žádný pořádně nezávislý film. Jeho filmy totiž skutečně jsou, jak už zde napsal Matty, nejryzejší ukázkou nezávislé filmařiny. Dlouho jsem si k tomuhle filmu hledal nějaké stanovisko, protože pocity z něj se mi neustále měnily a především v čekání na to, jestli Tom konečně přestane pořád utíkat před zodpovědností a uvědomí si, že má ženu, dvě děcka (a třetí na cestě) a že už by měl konečně nějak "dospět" a začít rodinný život. Ono to skutečně není jednoduché odhadnout, často se chová jako hovado, ale klidná a příjemná country hudba se stále snaží naznačovat, že možná jednou si něco uvědomí. V tomhle případě by mi tam chyběla silnější psychologie hlavní postavy, ale šokující závěr, ve kterém Tom s úsměvem na tváří spáchá vraždu, tomu dá úplně jiný rozměr a hlavně ukáže, že to Jost měl celé promyšlené už od začátku. Jestli Tom chtěl aspoň zpočátku zajistit rodině lepší život je silně spekulativní. Podle mě šlo především o portrét jednoho hodně nezodpovědného člověka, kterému víc vyhovuje neustále utíkat před zodpovědností a s tím spojenou kritiku tzv. absolutní svobody, která může působit na venek osvobozujícím dojmem, ale zároveň se může hrozně jednoduše zvrtnout ve ztrátu všech povinností a morálky. A v tomhle případě jsou zde i ty postavy představené úplně dostatečně. I ta echt nezávislá a experimentální forma lehce připomínající Benningova dramata má dost do sebe, country hudba se záběry z cest působila až poeticky a navíc bylo vidět, že některé záběry měl Jost skvěle promyšlené a že to rozhodně není žádný amatérský filmař, jen mám trošku větší problém s přehnanou délkou scén, která tomu ubírá na atmosféře i působivosti. S tímhle ale měl Jost problém i v Coming to Terms, takže se jeho necit pro tempo asi bude táhnout i dalšími jeho filmy, ale třeba ne.... Silný a ne zrovna příjemný zážitek to ale je i tak, navíc se skvělou hudbou, která je na tom všem snad jediné pozitivní. 4*

Zapomeňte na Shirley Clarkeovou, Johna Cassavetse nebo Barbaru Lodenovou – tohle je nejryzejší ukázka nezávislé americké filmařiny. De facto jde stále o narativní film, ale od filmu strukturálního jej dělí jen kousek. Mnohaminutové záběry-sekvence, vícekrát zabírané nehybnou kamerou, střídání, resp. kombinování černobílého a barevného obrazu, rozvolněná kauzalita (scény by za sebou nutně nemusely následovat v pořadí, v jakém je vidíme), improvizované herectví, zhuštění času (cca patnáctiminutová nepřerušovaná scéna v ložnici pokrývá delší časový úsek, než by odpovídalo její délce) opakované záběry, dlouhé scény, v nichž obraz ustupuje do pozadí (protože vidíme jenom tmu nebo ubíhající silnici) a otěže přebírají countryové balady. Estetická radikalita zčásti vyplývá z guerillového natáčení. Road-movie s rozpočtem sotva 3 tisíce dolarů napsal, režíroval, na osmimilimetrovou kameru natočil (veškerý zvuk byl tudíž dodán postprodukčně), sestříhal a hudbu k němu složil, nahrál a nazpíval Jon Jost. Jeho kritika maskulinity vyrovnávající se s novými společenskými výzvami je ještě vyhrocenější než v některých filmech Nového Hollywoodu (Taxikář, Prsty). Jestli v sobě najdete dost empatie, abyste na homofobním mizogynovi s názory jako z dob osidlování Divokého západu („all women are pussy“) našli něco sympatického, šokující závěr vás stejně přesvědčí, jak velkou chybou snaha o pochopení tohoto hovadského kovboje byla. Stejně jako Gary Gilmore, jehož životem se film volně inspiroval, také Tom ublíženecky rezignoval na začlenění do systému a smířil se s rolí sociálně vykořeněného. Westernová ikonografie nás přitom upozorňuje, že jeho agresivní a sexistické projevy představují aktualizaci hodnot, na kterých byla postavena moderní Amerika. Tím dokáže film nepřipraveného diváka rozhodit ještě víc než svou experimentální formou, dějovou vyprázdněností a jedním pohoršujícím záběrem s králíkem. 70%