Labyrint podle Davea (2017)

Příjemné překvapení v podobě nápadité horrorové komedie variující klasické schéma hledání východiska z nebezpečného uzavřeného prostoru, tentokrát obřího kartonového bludiště, ve kterém zabloudil a nechal se jím zčásti proti vůli pohltit sám tvůrce stavitel. Sympatickým ozvláštněním byly pro mě i stylově "uhlazené" způsoby smrtí, pokud jde o záměrné nahrazení veškeré prolité krve nevšedním kartonovým materiálem. Dění většinou nabízelo nápadité místnosti, nástrahy i nečekaná tvůrčí překvapení, třeba s proměnou postav v jednom sektoru bludiště na kartonové loutky (a tím i dočasnou proměnou hraného filmu na loutkový) nebo jinde zase černobílá stvoření u filmového plátna. Bavil jsem se dost i díky vsunutí dalšího oblíbeného konceptu natáčeného filmu ve filmu, realizovaného bez plného spadnutí do found footage formy (z níž siLabyrint podle Daveanechává pouze samotný nápad natáčení dokumentu při návštěvě záhadního místa a pár krátkých vložek natočeného amatérského záznamu). Počet postav dokáže jednou ubývat, jindy díky nově přidaným nebo potkavším návštěvníkům i přibývat a plně mě zklamal snad jen závěr, který se svým posledním záběrem zařadil (bohužel) mezi ty úplně nejklasičtější horrorové a tím nepřinesl ono optimistické zakončení, jaké jsem u tak odlehčeně podaného, částečně fantaskního námětu s nadhledem doufal. Jinak jsem byl ale s horrorem od dalšího z režisérů jediného celovečerního titulu tentokrát spokojen.[80%]

Kostkapodle Gondryho. OK, Gondry by si asi nevystačil se scénářem, který "jen" velkolepě oslavuje dětskou fantazii, kreativitu a dobrodružství, které některé z nás neopustí ani v dospělosti. Hlavní postavou je tu groteskní kartonové bludiště a lidské postavy jsou jen karikatury a chodící klišé a o vážnější témata (třicátnická krize, napětí ve vztahu) se to jen neochotně otře, zcela v souladu s dětskou mentalitou filmu. Je to ale hrozně hravé, nápadité, správně fantaskní a ta kartonová výprava je fantastická - film tak působí extrémně minimalisticky (realizovatelný v jednom jediném pokoji), ale zároveň je vám jasné, že to všechno vytvořit muselo dát fůru práce. Nějaké hororové záchvěvy se tu najdou (konfetová, ale definitivní úmrtí v labyrintu, rozhovor se spoutanou kartonovou postavou), ale celkově to působí jako studentská hříčka v tom nejlepším smyslu. A herci jsou fajn.

Filmu rozhodně nechybí pestrost. To že nejde dost dobře zařadit, je-li to horor nebo komedie (přikláním se spíš k druhému stylu) mi vůbec nevadilo. Nadsázka se povedla, ikdyž to mnoha lidem vadí. Neříkám, že zápletka je bůhví jak úžasná, ani že jde o psychologický výkvět, zároveň si nemyslím, že o něco takového tvůrcům šlo. U Alenky v říši divů jde defakto taky jen o sérii vizuálních bizzardností a ne návod na spásu světa nebo odpověď na otázku proč tu jsme.

Opravdu originální nápad, každá scéna s blouděním v labyrintu překypuje kreativitou, film má navíc velice kvalitní vizuál. Jenže to je bohužel vše. Film trpí na naprosto tragické herce, premisa s nezaměstnaným třicátníkem je absolutně nevýrazná a každá scéna, kde se má nějak filozofovat (např. reportáže v labyrintu) jsou neskutečně zdlouhavé a o ničem, až díky nim vypadá 80 minut jako minut 160. Ambice zazděny.

Jazzpunk feat. LittleBigPlanet: The Movie. Vtipná, svěží, dadaistická vylomenina, kterou táhne nejen skvělé provedení, ale především originální nápady, jež to dávkuje v přesně vyměřených intervalech. Vážně – kdykoliv to hrozí spadnutím do stereotypu, přijde něco nového a vždycky je to super. Tomuhle říkám filmařina!