La ricotta (1963)

Servilní novinář se uklání před režisérem rozvaleným znuděně na své stoličce na place: „Áách! Děkuji, děkuji! První moje otázka by byla: Co chcete vyjádřit svým novým dílem?“ Režisér sklopí oči, soustředí se, a když je zase zvedne, suše: „Moje hluboké, intimní, archaické katolictví.“ --- Mimochodem barevné pasáže v tomto jinak černobílém filmu jsou citace konkrétních obrazů italského manýrismuSnímání z křížeodJacopa PontormaaRossa Fiorentina. --- La Ricotta do češtiny někdy mylně překládána jako „Tvaroh“, je tvarohu podobný druh italského sýra, mimochodem, dle mého, velmi chutný. Je Pasoliniho satirickou groteskou, u které jsem se občas smál, až jsem se za břich popadal, ale na patře přitom zůstala smutná pachuť. Vždyť protagonista komparzista na place filmového natáčení pašijí se jmenuje Stracci (Hadr(y). Režisér (zhrzený znuděný intelektuál s vizí – částečná autobiografie PPP), výborný Orson Welles, s ním opravdu zachází jako s hadrem. Ale ne ze zlého úmyslu, jen je příliš zahleděný do svých uměleckých konceptů, trápený producentem, že si nevšímá problémů druhých lidí. Pasolini se naváží do všech, ale zároveň je mu z celé situace společnosti smutno. Jako marxistický katolík se vymyká běžným škatulkám, upřímně věří v Krista, který se ale v jeho očích stává marxistickým revolucionářem. Proto ho za některá jeho díla do nebe vychvalovali katolíci, za jiná marxisti, aby jím za další díla marxisti pohrdali a katolíci ho exkomunikovali. Pokud chcete trochu poznat osobnost a myšlení Pasoliniho jeLa ricottadobrou volbou. Neboť je to film částečně autobiografický. Pasolini si zde dokonce dělá legraci ze svého spasitelského komplexu a necháváOrsona Welleserecitovat část své velice osobní básně:„Já jsem ta síla minulosti. Jen v tradici je láska moje. Vzešel jsem z ruin, z kostelíků, z oltářních pláten, ze ztracených vesnic v Apeninách a nebo pod Alpami, tam, kde žili moji bratři. Jak blázen pobíhám po Via Tuscolana Jako pes bez pána po Via Appia Anebo pozoruji soumraky a rána nad Římem, periferií a nad světem jako to první, co nastane po dějinách čeho jsem účasten dík datu v matrice z poslední výspy jakési epochy pohřbené. Je zrůda, kdo se zrodil z lůna ženy mrtvé. A já dospělý potrat, pobíhám tu, víc moderní než všechno moderní a marně hledám bratry, co už nejsou.“(02.08.2025)

Úchvatná a veľmi trefná Pasoliniho satira privádza diváka na miesto, kde sa exteriéryMamma Romastretávajú s budúcimEvanjeliom podľa Matúša. Orson Welles ako unavený hĺbavý režisér snažiaci sa sfilmovať jeden z najväčších a najznámejších biblických výjavov naráža na niekoľko zákerných prekážok, vrátane úplného nezáujmu hercov o dianie na scéne, alebo otravného interview-chtivého novinára s povrchnými otázkami. Pasolini sa vysmieva mašinérií filmového priemyslu, ktorej vládnu bohatí producenti a smutne sa díva na dôsledky modernej doby – na neochotu človeka spojiť sa s minulosťou, ktorú si nesie v sebe, na jeho neschopnosť vrátiť sa tam, odkiaľ pochádza. Ukrižovaný Kristus sa díva na rímske sídliská s identickými budovami a oslepujú ho pri tom blesky fotoaparátov snažiace sa zachytiť všetkých spoločenských prominentov, ktorí sa scény ukrižovania zúčastnili. Vo vytváraní kontrastov je Pasolini dôsledný tak, ako to vie len on – či už ide o popík ako podklad pri scéne ukrižovania, alebo do rytmu poskakujúceho archanjela. Za zmienku stoja aj scény so živými obrazmi, ktoré sú, na rozdiel od zvyšku filmu, natočené farebne a komponované tak precízne, akoby vypadli z El Grecových plátien.(10.01.2025)

Černobílý film s barevnými záběry filmovaného...Satira na natáčení velkofilmu s unaveným režisérem a bavícími se herci./Děj natáčeného filmu je podobný jako v epizodě Tvaroh filmu Ro-go-pag/.(max.70%)(18.06.2025)