Krajina s nábytkem (1986)

Jednou ze zvláštností socialismu normalizačního období bylo, že se tehdy nic moc nedělo. Inflace byla nepatrná až nulová, před volbami se nekonaly žádné mítinky, kde by bylo možné mlátit kandidáty Národní fronty holí nebo po nich aspoň plivat, jak se dnes politikům děje, ceny energií, vody, nájmů a základních potravin byly nízké, nebyly žádné emisní povolenky, žádné doplatky za léky atd. Ještě že občas nebylo v krámech něco k dostání, takže lid mohl vysedávat po hospodách, kde se samozřejmě smělo kouřit, lít do sebe pivo desítku za 1,70 Kčs a nadávat na zlého bolševika. Člověk totiž ke své duševní rovnováze potřebuje být nejen spokojený, ale i nasraný. Samozvanci a ztroskotanci jako já si hráli na svém písečku a národ v podstatě nezajímali. Mnozí lidé ani nevěděli, že existuje nějaká Státní bezpečnost, protože žádného estébáka nikdy neviděli. Většinová společnost nebyla prostoupená ani strachem ani beznadějí, nýbrž spíše jakýmsi druhem nudy. Pokud však v nějaké společnosti neexistuje napětí, pak chybí témata, jež by umělci ve svých dílech mohli reflektovat. Proč v dnešní době, kdy by se napětí ve společnosti dalo krájet, se u nás až na výjimky točí sračkoidnější filmy než kdykoli předtím, by mohlo být tématem pro budoucí filmové historiky a sociology. Tak či onak se zde tehdy točily aspoň dobré pohádky, komedie a občas i historické filmy. Jenže kinematografie, jakož i veškeré umění, by měla, abych tak řekl, držet palec na tepu doby. Musela tedy vznikat i „dramata ze života“. Jedním z nich je právě Krajina s nábytkem. Tvůrci vsadili na nadčasové téma: vztah mezi mužem a ženou a jeho následky. Na začátku je trocha romantiky a potom následuje drama. Bohužel mě to neuchvátilo ani nedojalo. Bylo to takové – obyčejné. Jedna hvězdička je za Petra Čepka, který by svým hereckým talentem dokázal povznést snad i zfilmovaný telefonní seznam, druhá hvězdička je za pěkné mladé holky; kdybychom tu měli socialismus, byly by dnes všechny už v důchodovém věku.

Jak spadnout rovnýma nohama do průseru. Smyczkův film plný něžné i bolestné poezie pohlíží na život nedospělých, naivních a nemoudrých lidí bez falešných iluzí, v jeho tragikomickém rozměru. V dobovém společenském úhoru musel tento veskrze realistický nákres nutně vyvolat senzaci, tím spíš, vyslovoval-li se otevřeně k zásadním problémům sociálních nerovností. Z opačného úhlu pohledu lze Smyczkův film vnímat jako zásadní předěl v herecké kariéře Vladimíra Javorského, který tu vytvořil jednu ze svých nejzajímavějších postav.

Moc hezký film, asi málo kde je Javorský za mlada tak přesvědčivý a lidský jako v tomhle filmu, v malé chvíli kdy s Čepkem tvoří dvojici, kdy se nad obrazy pozastavují nad chodem života. Malá letní epizoda a pak změna celého života o 365°, nějak to v člověku zanechá dojem, dojem jako malý obrázek se stromy a řekou, který je léta v truhle. Stejně jako domnělá smrt malíře, víra v lásku a neskutečná síla a lidskost. Krásný film.

Nádherný film. Javorský je v té roli naprosto geniální, skvělá je i Yvetta Kornová, Petr Čepek (samozřejmě) a hromada začínajících talentů v miniaturních rolích. Příjemně tragikomický příběh, ve kterém se sešlo všechno (a všichni) tak dobře, až mě mrzí, že tenhle film nejspíš není moc známý. Je to vážně škoda, protože už hodně dlouho se mi na žádný film nekoukalo tak hezky. A ani trochu nevadí, že samotný příběh je více než předvídatelný. 85%.

Zpočátku mi film připadal poměrně povrchní a situace zbytečně vykonstruované, aby snad působily originálně či co, ale postupně snímek přecházel do realističtější polohy a nakonec byl i docela zajímavý. Vladimír Javorský osvědčil už tenkrát svůj talent pro charakterní herectví a vývoj jeho postavy je uvěřitelně opravdový.