Kisaragi (2007)

Struktura děje o vyplouvání dávných křivd a tajemství kolem sešlých postav v jedné místnosti hodně připomíná Duvivierův majstrštykMarie-Octobre(1959). Za chvíli jsem si řekl, a proč ne, aplikovat v současné době tento typ námětu na setkání jedinců znajících se doposud jen přes internet a konkrétně fanoušků jedné (teď již mrtvé) mediální celebrity, bylo celkem originální. Přes jistou pachuť, kterou u mě film vyvolával od počátku, mě bavilo a napínalo sledovat, kam se setkání s přítomným napětím vyvine a musím říct, že některá odhalení byla o to víc zajímavá, že hodně vypověděla nejen o fanoušcích, ale rovněž o samotné celebritě jménem Miki Kisaragi. Měl bych dvě až tři výtky: tou první je mírná natahovanost v druhé polovině, tou druhou pak výstřední „sklepácké“ herectví většiny protagonistu, od svérázného přehrávání přecházející ve vybraných okamžicích až do těžkého afektu. Ocenil bych daleko civilnější pojetí a také důstojnější podání závěrečné pointy, která sice byla zajímavá, ale nejsem si jist, nakolik (ne)byla myšlena jen jako totální mystifikační úlet.[60%]

Za poslední rok, dva je tohle snad první asijský film, kde cca souhlasím s hodnocením. Vše, co jsem poslední dobou viděl jsem hodnotil vždy o několik desítek níž. Má pocit, že tohle bude jeden z filmů, který mi v paměti dlouho zůstane a možná se i vrátím a hodnocení navýším. Dal bych ho výš hned ale první část byla utrpení (možná i tu později ocením) a konec byl zbytečný, ten neocením nikdy. Jestli film zapůsobil obrovskou originalitou znásobenou japanstvím, nebo obrovským množstvím zvratů a několika sinými momenty, nebo i zábavností, to nevím. 70 %

Ačkoliv se mi moc nelíbil závěr filmu, tak musím Japonce pochválit za opravdu vymazlený scénář, pohráli si s ním fakt pěkně. Číst ho předtím, nevěřil bych, že lze natočit film o pětici hysterických a uřvaných chlapů, kteří jsou schopni pouhým dialogem posunout rekonstruovaný fikční děj každých pět minut někam úplně jinam. A venku celou tu dobu prší.

Moje první setkání s japonským filmem. Už je to přes rok a pořád je to nejlepší japonský film, jaký jsem viděla. Sice tu je pomalejší rozjezd, ale od určitého okamžiku jsem všechny ty nečekané pointy a překvapení nestačila vstřebávat. I obecně můžu říct, že je to jeden z nejvtipnějších filmů, jaké jsem viděla.

Film, od kterého jsem až tak moc nečekal a který mě velmi příjemně překvapil. Pětice herců v jedné místnosti, pomalý rozjezd a "šokujícími" odhaleními doslova nabitý závěr = v tomto případě záruka kvality. K absolutnímu hodnocení má film velmi blízko, ale sráží ho právě zdlouhavý úvod a přílišné přehrávání, které je pro japonskou komediální tvorbu sice typické, ale do tohoto filmu se zas až tak moc nehodí.
Edit: Je to už přes rok a přesto na ten film vzpomínám s láskou a úsměvem na rtech, navíc s čistým svědomím mohu říct, že jsem za tu dobu neviděl mnoho filmů, které by ho překonávaly (spíš naopak), proto zvedám hodnocení na maximum...