Kdyby ulice Beale mohla mluvit (2018)

"Běloch není člověk", "Běloch je zrozen z ďáblova lůna, běloch není člověk" - tak praví jedna z postav dalšího z černoušských příběhů plného rasistické nenávisti, ale v tom opačném gardu, než je obvykle předkládáno. Nezáživný film, kdy mladá černá dvojice je odloučena kvůli těžkému zločinu dvaadvacetiletého mladíka. Zpochybňování trestu je náplní filmu, který mě nudil od první chvíle. Nenašel jsem nikde pohnutku a důvod věřit a fandit Tish a Fonnymu. Příběh je plný klišé o rasismu, citování M. L. Kinga a Malcolma X., dlouhých a nic neříkajících dialogů, které se stále opakují. Ve filmu nevidím žádnou sociální nadřazenost, ale můj názor je, že určitý mindrák v sobě nese tato komunita od doby jejich zařazení do společnosti v rolích podřadné rasy a otroků na plantážích. A to se těžko někdy změní.

Prchavě přirozený, intimní cit dvou krásných zamilovaných lidí retrospektivně přerušoval sprostě černobílou linii velké nespravedlnosti – uvěznění nevinného kvůli barvě pleti. Zatímco tedy komorní love story a rodinné melodrama snad až omamovaly (silný úvod oznámení těhotenství) nejen formálně vytříbenou filmařinou, obžaloba rasové diskriminace se už angažovala zcela prvoplánově (karikatura policisty).

Co skutečně nemohu tomuto snímku upřít, je velice pečlivě vykreslená upřímná láska mezi dvěma mladými lidmi, jelikož je to provedeno vážně jemně, citlivě a přesvědčivě. O to, že ona láska nebude mít ale na růžích ustláno, se tu postará nepříznivá doba a prostředí, ve kterém se onen ústřední pár seznámí a následně se snaží svou lásku přetavit v trvalý vztah, zvlášť když pak jejich barva pleti není navíc bílá. Bohužel, ovšem ono veškeré dění, co se odehrává právě kolem zamilovaného páru, ale už tak přesvědčivé není, respektive mě tam nesedlo už prakticky vůbec nic, celá ta zápletka, odehrávající se ve dvou časových rovinách, je nevýrazná, zbavena jakýchkoliv funkčních dramatických scén, a co se týče ostatních postav, ty se tam jen lavinovitě objevují, aby vzápětí zmizely a už se neobjevili, a jen tak mimochodem v tomto ohledu ani absolutně nechápu, za co že to byla oceněna Regina King? No, radši to nechám být, svůj názor mám. Jinak tomu ale chybí i spád, napětí, emoce, a především i nějaký opravdu výrazné, silnější momenty, ten film prostě nenabízí nic, co by dokázalo divák chytnout a skutečně vtáhnout do onoho příběhu lásky. V tomto dramatu zkrátka krom přesvědčivě zpracované ústřední romance už nic jiného nepůsobí tak, aby ten film stál za vidění, a popravdě, já tedy nechci příliš sahat tvůrcům a producentům do svědomí, ale za mě se pozornost kolem tohoto snímku svezla jen na současném trendu protlačování všeho afroamerického do popředí, a to i na úkor skutečné kvality.

Toto není jen obyčejné drama o černošské rodině, které se stala nespravedlnost v policejním státě, jakým bezpochyby USA jsou. Toto je je lidská výpověď doby, kdy černoši v USA jsou diskriminováni a přednostně plní věznice, ne že by v nich byli nevinně, to ne, ale podobně jako u nás Romové jsou už jaksi předem odsouzeni k žití v nerovných podmínkách, svým způsobem života, chcete-li nepřizpůsobivostí a z toho pramení ona vyšší kriminalita, což je pověstný začarovaný kruh, ale toto ví každý, kdo absolvoval aspoň pomocnou školu. Toto je srdcervoucí film, ve kterém rodina znamená vše a naděje nikdy neumírá, třebaže je to, zdá se, tak trochu klišé o utlačovaném černém, a zlém bílém muži. Ale vůbec nechápu, za co Regina King dostala Oscara, byla zde sotva pár minut, měla s tím asi tolik práce jako já, když jsem dnes dělal bramboráky. Zřejmě to bylo opět v rámci přílišné rasové rovnoprávnosti, jen aby se necítili ukřivděni. Zřejmě je to mimo mísu, ale neodpustím si poznámku, že pokud Regina mohla zde získat Oscara za vedlejší roli, pak ho měl stoprocentně získat i Jack Nicholson za film Pár správných chlapů.

Formálne veľmi vypiplaný film, pri ktorom sa ukazuje, že na Moonlighte sa Jenkins "iba" učil. Beale Street je už sebavedomý film svojho tvorcu, ktorý vie, aké prostriedky potrebuje pre vyrozprávanie vlastných príbehov. Takže pokiaľ sa budete sústrediť na čistý formalizmus a urobíte si prípadne graf časového sledu udalostí vo filme, rytmus voiceoveru hlavnej postavy, použitie dokumentujúcich autentických fotografií, výpočet priamych pohľadov postáv do kamery, ktoré sú vlastne mimo diegézy, premyslené prechody medzi zábermi, tak aj môžete zabudnúť, o čom film je a budete sa radovať iba z týchto činností. Pokiaľ sa budete sústrediť na momenty, kedy sa upozorňuje jednostranne na rasizmus, tak naopak môžete byť rozladení a ako biely občan sa cítiť dotknutý. Film však nie je jednostranne kritický, akoby sa mohlo na prvý pohľad zdať (ostrá kritika vlastných radov bola zrejmá už v Moonlight), taktiež vo vlastnej komunite to emocionálne vrie a nie každý je spravodlivý, rodine sa zo všetkých síl snaží pomôcť biely a férový, ale idealistický právnik. Beale Street asi doceníte až na opakované pozretie, aby ste jeho formálny štýl plne pochopili a prepojili si ho s obsahom. Vlastne ide o ďalší nesporný dôkaz toho, že forma a obsah sú navzájom pevne prepojené elementy filmovej tvorby.