Karel Svoboda: Šťastná léta (2020)

Dokument je veľmi osobný, a to nie je vôbec chyba, od syna sa to očakáva, a ako divákovi mi to prinieslo oveľa viac, ako keby to mal byť nejaký kompletný opis kariéry. Zábery z domácej kamery, súkromných osláv s osobnosťami, ktoré by to inak nepripustili, to všetko vytvorilo veľmi zaujímavy dokument. Je tiež trochu prekvapivé vidieť nejakého chlapca, ktorý si tyká s Gottom, Vondráčkovou a ďalšími, pretože sa s nimi stretával odmalička doma a pre neho to boli vždy obyčajní ujovia a tety. Na režisérsku prvotiny veľmi fajn.

Nechci moralizovat ani odmítat skladatelské kvality Karla Svobody, ale pro mě jsou Šťastná léta spíš nešťastná. Některým se na počátku normalizace podařilo uzavřít s režimem jakýsi pakt a některým ne. Možná o to nestáli nebo byli vybráni za odstrašující příklady, o nichž samozřejmě ti, kteří mohli za určitých okolností "pokračovat v jízdě", věděli. Svoboda byl velmi talentovaný i pracovitý člověk, ale ani soustředění na rodinnou část jeho života mi nějak tenhle dobový rámec nevymaže.

Karel Svoboda byl asi nejvýznamnější československý skladatel a bylo fajn vidět fotky a videa z jeho života. Potěšily také rozhovory známých osobností, ale některé byly tedy opravdu krátké. Celkově však syn Karla, Petr Klein Svoboda, není úplně zručný režisér, dokument působil trošku amatérsky a také mi u rozhovorů chyběly popisky, kde by bylo uvedeno, kdo právě mluví. Protože u některých lidí jsem vůbec nevěděl, o koho jde, a ve většině dokumentů bývá u člověka, který hovoří, napsané jméno.

Nijak nevybočující dokument, jehož největší trumf je převážně v nespočtu archivních záběrů samotného Svobody. Ke konci se dokument trochu sekne, začíná na povrch vytahovat Svobodovy deprese a také výrazně ignoruje jeho druhou manželku Vendulu. Je to čistě můj názor, ale dělat dokument o svém blízkém je vždycky trochu autocenzura s určitým zaujetím a ne vždycky je to ku prospěchu věci. Celý snímek je tak jen vzdání holdu jedné výrazné české ikoně hudební branže, která si to bezesporu zaslouží, ale když už člověk jde do hloubky, měl by jít za mě pořádně.

Dokument o Karlu Svobodovi není zdaleka takovým dokumentem, jaký bych čekal. Vlastně to není ani dokument, který by se podobal jakémukoli jinému. V první řadě jde o spousty minut domácího videa, z něhož podstatnou část tvoří ta, která natočil sám slavný skladatel. Jenže krom toho, že to byl milující otec se toho o něm moc nedozvíme. Leckteré záznamy mají špatnou kvalitu a mnohokrát ani nejde poznat koho, že to vlastně sledujeme. Celé to spíše působí jako jedno velké home video. Nebýt několika osobností, které se připojily k rozhovorům. Ovšem mimo Karla Gotta nebo dalšího z Karlů - Šípa, či Helenky Vondráčkové, které samozřejmě většina pozná, další osobnosti vůbec neznám a hodily by se tak popisky se jmény. Karla Svobodu poznáváme jinak než byl dosud znám a jak ho veřejnosti Blesk nepředstaví. Ale tím, že si syn P. K. S. zvolil tuto komorní variantu, vycházející především z archivního materiálu televizí i domácího, působí dokument spíše rozpačitě. Tím spíš, že závěr zvládl vypravěč ve dvou větách.