Kamenný most (1996)

Jsem rád, že jsem si Kamenný most dal až po nakoukání spousty "vorlovin". Tak nějak zvyklý na toporné herecké výkony a obskurní scénaristické volby jsem vyrazil vstříc a zůstal jen němý stát. Žral jsem každou minutu, každej záběr, všechny herce a herečky. Sedlo si to na mě a začalo rajtovat. Na konci mě to vyfluslo hodně zničenýho, ale spokojenýho. Pan Vorel umí krásnou depresi. 
Vladimír Franz tady jede bomby.

Osobní krize mladého režiséra v nové době na pozadí  uchvacující mystické magičnosti plné snové atmosféry  s unikátním zachycením ruchu pražského mostu,  jeho okolí  a genia loci. Atmosféra je zde často opravdu čarovná. Moc hezké.  Už ten začátek s poetickými pohledy na ruch Karlova mostu a různé anonymní pouliční úmělce za doprovodu jímavé trubky působí téměr magicky. Film s autobiografickými rysy režiséra Vorla, který se po neúspěchu Kouře ocitl v tvůrčí i osobní krizi. Kouř v době uvedení zcela zapadl – kritici ho nevychválili a diváci o něj neměli zájem. Když ho Vorel promítoval Václavu Havlovi na Hradě v prezidentském kině, pan prezident nechápal proč je tak negativní a označil ho za zesmění sametové revoluce . Vorel se ocitl ve stínu tehdejších vycházejících hvězd (Svěrák, Zelenka, Michálek, Hřebejk), nedařilo se mu prosadit další projekty a upadl do depresí. Rozhodl se proto s Jaroslavem Duškem, že natočí film o sobě – o tvůrci, který se v nové době ztrácí.  Na Kamenný most jsem se pokoušel dívat už dvakrát, ale vždy jsem ho asi po půlhodině vypnul. Působil na mě silně negativně – až nepříjemně. Nakonec jsem mu ale dal šanci a stejně jako u Kouře se vyplatí překonat prvotní odpor a zvyknout si na jeho osobitost. . Stejně jako Kouř zachycoval závěr normalizace, Kamenný most je obrazem prvních let po revoluci – ovšem z opačného úhlu, než jaký obvykle vídáme. Žádné nadšení z nově nabyté svobody, spíš deziluze začínajícího filmaře, který už sice nemusí tvořit pro cenzuru, ale svoboda přinesla nové, často těžko překonatelné překážky. A žádná stylizovaná komedie se zpívánky jako Kouř, ale tentokrát na Vorla nezvyklý žánr dramatu.  A to dramatu dost pesimistického, místy až šokujícího, které sem tam odlehčuje výrazná magická atmosféra. Hlavní postava, režisér Tomáš, se marně snaží prosadit. Nepatří sic už  do tvůrců normalizace , naopak by se mohlo zdát, že má před sebou otevřený svěť a už nemá právo na deprese jako ti za bolševika (:D) Jenže Kamenný most zobrazuje nová uskálí, která přinesla privatizace českého filmu, což je pokus o reflexi oblasti, která je v české porevoluční kinematografii dost neprobádáná. Je to sonda do nitra úmělce, kterého i po listopadu 1989 ničí doba, a k tomu nyní vlastní démoni.  Filmová průmysl v devadesátkách drtí dlouhá léta zákazáná tvorba z Ameriky, po které bylo publikum vyprahlé. Až může mít režisér Tomáš pocit, že Amíci  už všechno  natočili.  Pokud už je nápad, co v našich končinách točit, nejsou prachy točit, které se nedají sehnat bez vyhovění přáním sponzorům, které mají o scénáři své vlastní představy. Není se tedy čemu divit pokud  na konec Tomáš cítí,že je to stejný jako za komoušů, to jsem taky psal dvě verze. Jednu pro cenzuru, jednu pro natáčeníí. Ačkoliv se jedná o drama, nechybí Vorlův sarkastický humor. Je tu méně posynchronů, ale charakteristická dřevěnost a absurdní trapnomomenty zůstávaj í.Nechybí režisérův maskot Radomír Uhlíř v malé roličce psychiatrka.  Bavil mě  Martin Slovák ve vedlejší úloze, pokračující ve spolupráci s Vorlem, tentokrát ale v odlišné poloze sebevědomého režiséra.  Naprosto geniállní je Jana Synková v roli jakési ,,přenesené´´ Věry Chytilové, která sama účast ve filmu odmítla, že není herrečka, ale Synková mi zde často se scéráznou paní Věrou dost splývala a ten její slepičí projev napodobila fakt zábavně. Film se nakonec opět nesetkal s úspěchem a Vorel byl kritizován za odklon od sklepácké poetiky. Z mého pohledu jde ale o zajímavý film.  Už jenom ten titulní název: Kamenný most.  Má opravdu připodobňovat pouze pražskou dominantu, na které hlavní hrdina přespává? Nebo má symbolizovat i most mezi Tomášem, producenty, okolím a celou dobou?  Jednu připomínku bych měl: ne, že bych měl pověst gender mana a chtěl si hrát na Kamila Fílu, ale tohle je teda typ filmu, kde jsem děsně cítil, jak nám chlapům nadřžuje. Ženské postavy jsou v podstatě jenom trpící živitelky, pasivní objekty zájmu, potvory, nebo oboje najednou.:D Ale jinak  Vorel svou vlastní tvůrčí  krizi poutavě využil k filmu o tvůrci, co má tvůrčí krizi  (:D), který na víc má hypnotickou magickou atmosféru a nabízí zajímavou reflexi své doby..

Sice tuším, co tím vším chtěl Vorel vyjádřit, ale netvrdím, že jsem rozuměl každé scéně, každé alegorii, jinotaji. Hudba Vladimíra Franze skvělá, kamera občas taky. Hanák i jeho fotr na zabití, chudák udřená matka, která se snaží všechno zachránit, přičemž ty její dvě netáhla se nepřetrhnou. Dobře zachycená atmosféra devadesátek v klokotající Praze plné turistů a všelijakých šejdířů. Synková skvěle ztvárnila Chytilovou, která údajně odmítla tuto roličku. Hm, baba protivná  machrovala a ztrapňovala herce, ale sama nebyla schopna zkarikovat sama sebe. Za mě asi nejvíc nečitelné Vorlovo dílo.

Proč film vidět? Za mě a za prvé: GENIÁLNÍ Jana Synková, představující Věru Chytilovou. Kchurrvo, ukchrad si muj scchénáchhh. Klidně bych řekl, že jde o její životní roli :-) Ostuda, ale na Saturnina se pořád ještě chystám (edit: Je to sračka), tak uvidíme no.... Za druhé krásná a polonahá Hana Tallerová, omluvte úchyla, tím myslím mě... Za třetí Milena Dvorská (v tomto věku naštěstí oblečená) a za čtvrté depko-myšlenko-ponurý pocit, který někdo zažije jednou, jiný zažívá pořád a někdo ho nezažije nikdy a tím pádem film asi ne-do/o-cení.

Poselství to určitě mělo a Hanák je vždy vítán, ale tenhle typ filmu se mi nelíbí. Asi ta éra komunismu, v kterém jsem vyrůstala byla příliš tísnivá, asi ukazuje všechno to depresivní a tísnivé-a to mě jako diváka neoslovuje. Třeba jeho Pražská pětka byla vtipná a skvělá, ale toto fakt ne. Dvě hvězdy dám jen za herecké výkony Hanáka a Dvorské.