Joy Division (2007)

silný dokument. Zub času na některých zúčastněných zahlodal opravdu neúprosně. Osobně mě nejvíc překvapila nepatetická věcnost Curtisových spoluhráčů. Žádná adorace a posmrtné lakování reality narůžovo, ale až drsné vzpomínání na to, jak se Curtisovi posmívali, jak je tehdy jeho texty moc nezajímaly nebo jak se tvářili, že se jich jeho pohřeb vlastně vůbec netýká.

Mé pocity jsou hodně podobné jako při sledování filmu Control, který jsem viděla dříve než tento dokument o kapele Joy Division. Kluci měli štěstí, že potkali Iana Curtise, protože jeho hluboký a osobní texty, jeho fascinující taneční pohyby dělaly tuhle kapelu vyjímečnou. Smutek, samota, deprese, zranitelnost, boj s epilepsií. Tohle všechno si nejspíš Curtis nosil v sobě jako břímě. Líbilo se mi když zpíval, jak své písničky prožíval. I na těch černobílých fotkách je jasně vidět ten obrovský smutek v jeho očích. Zajímavý dokument a já bych tímto chtěla opět vyzdvihnout herce Sama Rileyho, protože on opravdu věrohodně ztvárnil neštastnýho, zranitelnýho, fascinujícího Iana Curtise. Jako kdyby mu z prdelky vypadl. :-)

Joy Division je pre mňa jednou veľkou záhadou. Počúvam ich tak maximálne raz za rok a vždy pri ich počúvaní zažívam ťažko definovateľnú zmes emócií. Ak sa máme baviť o emocionálnej melancholickej "ťažkej" hudbe, tak paradoxne v tomto smere mám z JD oveľa väčšiu "depku" ako z 99,9% všetkých funeral doomových kapiel. Asi preto, že i Curtis to všetko žil, žiadna póza, len čisté utrpenie, Práve všetko okolo Iana Curtisa mi príde fascinujúce, silné a zimomriavkové... Control ma emocionálne "sundal", pri/po tomto dokumente som mal opäť zimomriavky...Vravím, fenomén títo JD:)

Dokument-pomník o jedný z nejdůležitějších kapel v dějinách populární hudby a městě, který ji zrodilo. A vynikající. Skvěle vyváženej poměr intimity a kontextu, piety a ironie (vzpomíny Sumnera, Hooka, Morrise a Wilsona na Curtisovu smrt). Kdo se chce seznámit s fenoménem Joy Division, nemá lepší možnost. Krom poslechu hudby samotný samozřejmě.

Troufám si říct, že tohle byl jeden z nejlepších hudebních dokumentů, které jsem měla doposud možnost vidět. Povídání zbylých tří členů skupiny a ostatních lidí, kteří se vyskytovali okolo, působilo velmi osobním dojmem a záběry z různých vystoupení nebo nahrávky rozhovorů jsou pro fanoušky Joy Division naprosto neocenitelné. Těžko říct, co by bylo, kdyby Ian Curtis nespáchal sebevraždu, vím jen, že to byla obrovská škoda, protože genialita jeho textů mě stále nepřestává udivovat a ze způsobu, jakým prožíval živá vystoupení, mi běhá mráz po zádech.