John and the Hole (2021)

Jako divnofilm funguje "John and the Hole" docela dobře. John je kluk v pubertě, který má v hlavě pořádný psycho guláš. Na rodiče chrlí spoustu zvídavých otázek a tím si masíruje svoje rostoucí ego. A s výrazem doposud krotkého baziliška plánuje bizarní hru. Objevil totiž mocnou zbraň, nedotknutelnost nevinného dítěte. Otce, matku a sestru přestěhuje z pohodlné vily do nehostinné díry v zemi a jde si dosyta užívat získanou volnost. Důvod tohoto činu se nedozvím, ovšem nějaký dojem jsem si vytvořila. Proč to John udělal? Protože mohl.

„Synáček je zvídavý, tady každá rada drahá. Dá nám žebřík? Kdopak ví. Přetrhnu ho jako hada!“ Kdo metlu šetří, svým dětem škodí. Kdo své děti miluje, ten kromě povídání, mazlení a čtení pohádek své děti též zavčas trestá. Vytyčuje jim tak hranice. Dá se nafouknout žába? Potřebuje moucha obě křidýlka? Trefím našeho psa vzduchovkou do zadku? A co když sestřičce na schodech podrazím nohy? „Bác!“ a „Plesk!“ Přiletí pohlavek a dítě má hned jasno. Nejsou-li však žádné hranice vytyčeny, dítě tápe, je zmateno a smrdí to průserem. O to větším, že rachitické vyžle John není obyčejné dítě. Jeho až morbidně hypertrofovanou zvídavost nebezpečně umocňují sociopatické sklony. Klobouk dolů před Charlie Shotwellem, z jeho bezvýrazného obličeje sálala opravdová, smrtící prázdnota. Z tak zvláštní kombinace autismu se sociopatií mi bylo úzko jako už dlouho ne. Hvězda dolů za linii s 12letou Mařenkou a její WTF vhození do života krkavčí matkou, bez logiky a bez příběhu. Kdyby aspoň Mařenka vešla v nějakou interakci s Johnem, mohla být konfrontace jejich bolestí zajímavá. Emoční chlad, odcizení a nezájem vs. bez varování rozbitý svět důvěry. Vezme Jeníček Mařenku za ruku a půjdou spolu hledat chaloupku dospělosti? Jenže to by scenárista nesměl být líný myslet.

Poriadna bizarnosť, ktorá je rozhodne originálna, ale akosi mi tam chýbala poriadna pointa a odpoveď na otázku "Prečo?". A určite som nebol jediný, kto čakal na to, keď sa dozvie čo tým vlastne ten "milučký" chlapec sledoval. Myslel som si, že v určitej fáze filmu príde nejaká retrospektíva, ktorá by nám to ozrejmila. Nuž, bizarný dej napokon ide úplne do stratena. Nemám nič proti filmom s otvoreným záverom, ale aspoň nejakú pointu by som bral...

Dost možná, že je v téhle komorní menšinovce zakódováno nějaké poselství, že její tvůrci skrze ní chtěli sdělit něco ještě hlubšího, než jen pocity odcizení, prázdnoty či počínajícího šílenství, že obsahuje spoustu symbolismů a alegorií, ale popravdě já v ní nic závažného nenašel, žádný vyšší nebo hlubší smysl v ní nevidím a chápu ji jen jako zajímavou, ale povrchně psychologizující filmařskou hříčku o problematickém dospívání jednoho náctiletého svéráze, která mi svým filmovým jazykem i svou "energií" připomněla nějaké ty nekomerční nízkorozpočťáky z filmových klubů. A nebo se pletu? Možná budu zítra moudřejší, ale teď už usínám, takže snahu o hlubší rozbor vzdávám.

Doporučuji rozhodně nečíst zdejší obsah, který vyzrazuje to hlavní. John je divný. No, divný, je to pošahaný parchant. Jenže tak jednoduché to není. Na film lze nahlížet z různých úhlů, nabízí se třeba podobenství. A velmi důležitou roli hraje druhý příběh. Konec je tak naprosto logický a uzavírá započatý kruh. Nemalou roli hrají hudba a ruchy, ale i ticho. Snímek vyloženě pro menšinového diváka.