Jiříkovo vidění (2023)

Dlouho odkládaný dokument, který mě vůbec neuchvátil, ale rozhodně zaujal. V mnohém smutný a úmyslně i nevědomě zábavný portrét dvou mimoňů ve společnosti, která je v průměru mimo ještě víc než oni. V jistém smyslu perfektní portrét šílené doby. Na konferenci o klimatu zajímají vaše názory na klima akorát tak paternalistického securiťáka, zatímco většina návštěvníků je příliš zaměstnaná demonstracemi na podporu či odporu Grety (a většina lidí touží, aby se o tom už konečně přestalo tolik mluvit - což to zaručeně vyřeší [aktuální český zeitgeist]). Zároveň se ale nejde divit, když si počínáte sociálně asi tak obratně jako Roman Prymula, popřípadě nedokážete přemoci svou duši celoživotního ultrakreativního dítěte. Což může být fajn v umění a akademii, ale holt ne v politickém aktivismu. A tak je to prostě portrét blbnutí - ve všech smyslech slova -, což ještě znásobuje, jak je "Jiřík" líčený snad až s nerealistickou (?) ortodoxí jako autor jednoho geniálního nápadu a jednoho geniálního materiálu, naprosto out of context, out of touch. V tomhle smyslu je to, už dost nereflektovaně, i portrétnevzdělanosti- chronického podceňování důležitosti komplexního vzdělání v "měkkých" vědách (environmentalismus, politika, ekonomie - klidně heterodoxně pojatá, ale přesto) u fyzikálních vědátorů. Kéž by se aspoň autorka na konci vydržela neptat tatínka, jestli ji má rád. Já chápu, že filmařsky to dílo završuje. Ovšem to jsme tam, kde jsme začali. Nějak hatla matla jsme předali publiku nějaký nápad, leč reálně se jen místo velkého davu Gretou baví malý dav Jiříkem a Martou. A narativ toho, že klima buď není třeba řešit, nebo je na řešení stejně pozdě / prostě to nejde (to hlavní, co by měl každý dokument o něm vyvracet), je jen podtržen. "Přijďte do kina a nezapomeňte popcorn; máme klimošku, tak to bude fajn!"

Shlédl jsem na veřejném promítání v pražském karlínském Přístavu. K vidění též na dafilms.cz Klimatická změna mě zasáhla o minulém víkendu na největším slovenském festivalu Pohoda v Trenčíně, kde extrémní bouřka spláchla naše stanové městečko a zřítily se dva festivalové stany, kde bylo 12 zraněných lidí. Festival byl zrušen a ztráty jsou šílené fyzické i duševní. Změna klimatu už přinesla větší škody než obě světové války dohromady. Přesto si myslím, že než osobní uhlíkový limit či zákaz uhlí, jak navrhuje hlavní hrdina dokumentu, byl bylo lepší řešení uvědomit si , kde je hlavní problém současné ekocidy druhů. Exponenciální růst obyvatel planety a překročení její únosné kapacity.

Starý pán objevil písničku Měla babka, čtyři jabka, na jejímž základě zpracoval vědeckou teorii o tom, že - teď pozor - kdyby každá těžební společnost na světě odváděla nějakou velkou daň do nějakého celosvětového fondu a z toho by následně odcházel stejný podíl peněz každému člověku na planetě, je to zásadní krok k řešení klimatické krize. A teď nechápe proč se tak neděje, takže se to rozhodne propagovat kde jen může. Takovýhle donkichotský souboj od reality odtrženého pána je vlastně skvělým námětem na existenciální herzogovský dokument o ztraceném idealistickém jedinci v kolech velké hry. Ale bohužel to celé má v rukou protagonistova afektovaná, stejně od reality odtržená dcera, která polovinu scén inscenuje k nějakému vlastnímu příběhovému oblouku, u kterého ví už od začátku, že musí končit rozhovorem v slzách, do kterých se očividně nutí víc než Šíleně smutná princezna při královské audienci. Díky ní to bohužel není tragikomický portrét skřítků, kteří o ničem nevědí nic, akorát mají spousty nadšení a s tím jdou tak daleko, dokud z nich úplně nevyteče, nýbrž spíš blbý potvrzení pro spoustu lidí o tom, jak vykolejený z reality jsou ekologičtí aktivisté. Nejvtipnější moment dokumentu je beze sporu ten, kdy se ústřední dvojice zamýšlí, proč nemají na svoji teorii žádnou odezvu a mladý dojde, že to může být kvůli tomu, že ještě o ní nesložili žádnou písničku.

komentář iz67 , díky za něj, vidím to úplně stejně ... Budoáru a Martě bych odpustil všechno, její táta super mozek a jak jsou mimo to je až dojemný ..

Zpočátku mě iritovaly zjevně inscenované scény, ale postupně jsem si asi zvykla nebo to začala brát jako součást specifického humoru tohoto filmu. Počin je to rozhodně zajímavý a podnětný, nutí k diskuzi a k přemýšlení, a to mám u filmů ráda.