Ještě nejsem, kým chci být (2024)

-jen mnemotechnická poznámka pro mě, protože ne že by se nejednalo o zajímavý koncept (který tedy mně osobně nějak extrémně zase nesedl, ale jeho kvalit se rozhodně upřít nedá): soujmenovník Franta se jeví jako borec - do jistých měr. Jinak, co mi asi tak náleží práva hodnotit příběh, jedná-li se o subjektivní zachycení pohledu reálného člověka? Nemusí mi být sympatický, ale to ještě není důvodem, abych říkal, že se musí změnit (což bych si tedy ale u hraného filmu ale asi neodpustil, protože jsem skutečně s některými názory a myšlenkovými pochody protagonistky nesouhlasil, ale to je názor, co si dopodrobna nechám pro sebe či lépe nebudu zveřejňovat na internet)

Kouzelně poetický název a extrémně zajímavý, originální a přitažlivý nápad vytvořit příběh zapomocí fotografií. Ovšem to je tak vše, paní nepůsobí moc sympaticky, až už nepřínosným stylem života či neustále nespokojenou a neuhověnou mentalitou a přednes je takový suchý, mdlý, robotický. Celkově to nemá moc co divákovi předat.

Naprosto originální koncept filmu bez filmu. 90 minut vytvořených z tisíců fotek, zvukových efektů a převyprávěných denníkových záznamů. Nečekala jsem, že to bude mít takový spád, hodina a půl utekly jako Jarcovjáková do Japonska. Netradiční fotografie, bez příkras dokumentující místa a lidi, s nimiž se autorka setkala. Více než o umění jde o autentický záznam doby, vztahů a společnosti.

Ponor do komunismu v ČSR, kde je deprese, šeď, diktované veřejné myšlenky. K útěku z reality pomáhá alkohol a kamarádi a pak se vše jen komplikuje. Sledujeme životní dokumentaci pomocí fotek undergroundové fotografky, která cestuje, trpí, žije ze dne na den. Obrazy i vyprávění jsou silně autentické. Je to ukázka, jak byl svět neutěšený a přesto v něm lidé žili, radovali se a snili. Dnes je naše okolí upravené a krásné, ale my už nemáme čas snít.

Kdo by byl řekl, že dokument poskládaný z, hlavně černobílých, fotografií mohl být silnou vypravěčskou výpovědí o životě jedinečné fotografky z našeho prostředí. Libuše Jarcovjákovská prožila drsný život napříč různými destinacemi, zužovaný komunismem, ovlivněný undergroundem a Novou vlnou. Prožitý řekněme bohémským životem. Život zalitý pesimistickými náladami, ale taky optimistickou vizí kolem večírku nebo hospodových posezení. Všechny svoje zážitky dokumentovala prostřednictvím fotoaparátu, s nímž se sžila a její fotky jsou výraznou ukázkou tohoto pobuřující, smutného i radostného stylu života. Klára Tasovská se potom postarala o to, aby příběh z deníku čtený samotnou Libuší, byl pro diváky konzumovatelný, držel kostru a ukázal její nevšední příběh o tom jak se pomalu formovala na jednu z předních světových hvězd z hlediska foto tvorby. Nevšedním přístupem dokázala diváky dokonale vtáhnout, protože autenticitu nenahradíte. Snímek je proto velmi syrový, silně melancholický či přímo explicitně "hnusný". Neustále diváka zásobuje otázky a strasti ze života provázející Jarcovjákovskou. Může být pro řadu lidí inspirativní pro jejich cestu za uměním a světovým věhlasem nebo hledáním svého vlastního já a smyslu pro co žít. Je to zkrátka síla! - 75 % -