Jako v nebi (2021)

„Babičko, ty nejsi smutná?“ - „Kdo říká, že nejsem?“ - „Nepláčeš.“ - „Když pochováš manžela, rodiče a deset dětí, slzy tak snadno nepřijdou. Věř, že pán Bůh má plán. On ví, co dělá. Buď jeho vůle.“Amen. Film začíná zdánlivě bezstarostně, ale už úvodní takřka hororový výjev (kterých je ve filmu jen hrstka, ale o to víc zneklidňující jsou) naznačí, že tento stav už nebude mít dlouhého trvání. Snímek nabízí několik motivů. Od dospívání, konce dětství a přijetí osudu hlavní hrdinky Lise přes strach o milovanou matku až po silný náboženský podtón odpovídající době i místu děje. Zároveň má film zvláštní atmosféru, kterou nedokážu přesně popsat. Skrývá v sobě dusno, napětí, mysteriózní nádech a naději zároveň. Navzdory tomu, že film neplyne zběsilým tempem a divák musí stejně jako Lise čekat, snímek mě bavil a nenudil. A také je nutné dodat, že měli tvůrci dost šťastnou ruku při výběru hlavní představitelky. Floria Ofelia Hofmann Lindahl působila velmi přirozeně a jsem zvědavý na další vývoj její kariéry. Za mě slušné 4*, příjemné překvapení.

Těch zásadních dvacet čtyři hodin (možná o trochu víc), každopádně ta krátká doba, jenž dokáže naprosto změnit život, budoucí plány, které se zdály být tak blízko. Léto, louka a šťastná Lise, jeden z poetických záběrů kamery, které vlastně nezmizí po celý film, jenom jich na úkor zmaru ubývá. Ten Marcel Zyskind dokáže vystihnout, jeho kamera je k hercům velmi detailní, až dokumentární, přitom venku stejně kvalitně zachytí i poetiku okolní krajiny. Děj samozřejmě stojí na postavě Lise, zprvu mladé ambiciózní dívky podporované matkou, která s ní vidí velkou a především jinou budoucnost. Téměř hodinu po hodině je znát, jak její nadšení postupně opadá, jak tiše přijímá svůj úděl, protože to tak musí být. Je to o náboženství, ale i lidech, kteří ho využívají k pohledu svému, takže i když se vše odehrává v devatenáctém století, nechybí tomu aktuálnost. Výborná je dobovost filmu, prostředí statku, zvyky, kostýmy. Herecky potom především Flora Ofelia Hofmann Lindahl, protože ta proměna tam je i beze slov.

"Selanka" dánského venkova 19tého století. Uzavřený svět panství, kde dívka Lise sdílí své touhy po vzdělání i sny o své budoucnosti s lučními květy a motýly. Je to i vize její matky (ve vysokém stupni další gravidity); ne však otce - autority s jasně vymezenými, přísnymi pravidly, týkajícími se postavení ženy-hospodyně, která se musí podvolit mužské moci hospodáře a pokorně přijímat svůj osud. Vše se dramaticky mění, když je  Lise konfrontována s martyriem komplikovaného domácího porodu, končícím matčinou smrtí. Pohledy ostatních požadují, aby se Lise ujala jejího místa a rodinné tradice ji nutí zůstat -  s povinnostmi, které k tomu náleží. Citlivé drama o dívčím dospívání, natočeno ženskou rukou. Jednoduchý, čitelný příběh s jemnými dialogy - filmová adaptace.  Přirozená Flora Ofelia Hofmann Lindahl , kterou nešlo nevšimnout si ve Výkřiku bez ozvěny. Film neposkvrněn komercí.

Zemřela matka, do hrobu dána, siroty pro ní plakali.. ale ne příliš dlouho, život jde dál. Toto bylo nakonec sdělením, nebo jsem něco nepochopil? Depresivní děj se odehrává skoro komplet během jednoho dne a noci, po nichž si domácí porod většina lidí rychle rozmyslí. Svět tu vnímáme očima nejstarší dcery, násilím donucené k předčasné dospělosti, a je to celé takový klasický euroart. Jakožto ateistu mě ta nábo-ženská poetika filmu nechala emocionálně chladným, díkybohu.

Seveřané kruté životní osudy zkrátka umí, a když mají k dispozici komorní příběh z 19. století, tak to platí dvojnásob. Život na venkově je zobrazen se všemi klady, ale hlavně hromadou záporů. Některé scény jdou až za hranu stravitelnosti a pohled na předčasně dospívající hlavní hrdinku skutečně není příjemný.