Já, herec (2024)

Během přípravy inscenace hry Tankreda Dorsta „Já, Feuerbach“ v ústeckém Činoherním studiu se magický živel divadla začíná přelévat ze scény do života a potupně mizí hranice mezi hrou a běžnou realitou. Ze sporů mezi postavami dramatu vyrůstá konflikt mezi herci, kteří je ztvárňují; nepřítomnost uměleckého šéfa v divadle a nepřítomnost důvěryhodných autorit ve světě dělá jejich situaci neřešitelnou. Premiéra se nekoná, herci se rozcházejí ve zlém a divadelní ředitel s tím nemůže nic dělat. Zdá se, že veškerá práce na inscenaci je zmarněna. Z příběhu divadelního ale vzniká příběh filmový, protože film je schopen pojmout obě linie probíhajícího děje: linii divadelní fikce i linii reálného života. Pojednává sice především o hereckém údělu a herecké vášni, zároveň se ale stává obrazem světa, ve kterém se fatálním způsobem míjejí lidé různých generací, a to za situace, kdy žádný šéf ani bůh už nevydává instrukce, nekoriguje a nesoudí naši schopnost či neschopnost vzájemného pochopení a domluvy.