Inu-Ou (2022)

Celkom zaujímavý príbeh o dvoch mladíkoch (jeden zrakovo postihnutý, druhý telesne/vzhľadovo), ktorých spojí spev a tanec, prostredníctvom ktorých prezentujú historické legendy pred bežnými obyvateľmi miest. Nevýhodou animáku je až príliš veľa pasáží s ich špecifickým spevom, ktorý nie vždy lahodil mojím ušiam. Taktiež tie dlhé spevavé pasáže boli pre mňa až príliš nezaujímavé.

Masaaki Juasa opět dokazuje, že neumí natočit špatný film. Tentokrát si vyzkoušel své režisérské dovednosti na muzikálu. A jak ho známe, tak se nejedná jen tak o obyčejný muzikál. Divákům nabízí jedinečnou kombinaci tradiční japonské hudby v rockovém hávu a historického příběhu s vysokou úrovní propracované animace. Úspěšně se mu daří skloubit obrazy středověkoho Japonska a kultury rockových koncertů a tím vytvořit zvláštní a pro diváka přitažlivou atmosféru. Na vizuální stránce je znát, že na ní pracovali zkušení animátoři, protože zvládnout složité choreografické animační sekvence na tak vysoké úrovni muselo být velice náročné.  Hudební vystoupení na obrazovce připomínají reálný koncert a zvou tak diváka, aby se stal jeho součástí. Hudba svým originálním stylem vzdává poctu klasickým rockovým interperetům a výsledný soundtrack pak funguje i mimo film. Texty jednotlivých skladeb neslouží jen jako prvoplánová hudební výplň, ale střídavě vyprávějí nejen životní příběhy Tomony a Inu-Ó, hlavních protagonistů filmu, ale i válečníků, jež zahynuli v předešlé občanské válce. Dalším tématem je umění vstupující do cesty politice. 
Snad jen drobná poznámka na konec. Pokud vám chybí znalosti japonských reálií, tak se vám  může zdát děj příběhu matoucí. V tom případě máte dvě možnosti. Buď se můžete oddat „vajbu“ a užít si jízdu anebo si projít články o historii klanu Taira na Wikipedii či shlédnout krátký seriál Heike Monogatari, který byl vytvořen stejným studiem na doplnění potřebných socio-kulturních souvislostí.(01.09.2025)

Inu Ójeunikátní film, který rozhodně udělá na diváka dojem. Je to jak velkéumělecké představení, které je místy svojí formou tak zvláštní a impozantní, že mě rozhodně nenechal v klidu. Ono obecně většina produkce animačního studiaSience Sarumá výrazný charakter a často používá velmioriginální animaciavýrazovéprostředky. Tady jsem byl chycen a vtažen už během několika minut a film udržel svou originalitou mou pozornost po většinu své stopáže. Navíc máInu Ói hodněsilnouestetickou stránku, umí pracovat s barvami a vyvolávat náležité emoce a atmosféru. Je tu dokonce pasáž, během které jsem si doslova připadal jak na velkolepém rockovém koncertě a užíval si show, kterou si pro mě tvůrci připravili. Největším problémemInu Óje ale to, že zde jasněvítězíformanadobsahem, a tak je příběh asi hlavní slabinou celého filmu. Zaprvénenítopříběhprokaždého, protože se dotýká mnoha japonských reálií, jejichž znalost je obrovskou výhodou a neznalost může klidně způsobit, že vás příběh vlastně skoro vůbec nezaujme a ledacos vám uteče. Na druhou stranu je vše relativně slušně vysvětlené, a i když zde hraje částečně roli i tradiční japonská mystika, tak základní kostra se dá bez problému pochopit, i když třeba nic moc nevíte opříběhu klanu Heike. Navíc tam toho příběhu zase tolik není, přeci jen tu není tím hlavním, jak jsem psal, film má diváka hlavně chytit svojí formou, což se mu u mě opravdu povedlo. Také je to hodně zvláštníkombinacehistorickéhoprostředíamuzikálu, který používá i některé moderní prvky, což se může u některých diváku i trošku tlouct a také nemusí každému sednout zdejší hudba obecně. Takže podtrženo sečteno –Inu Óje unikátní film s výrazným charakterem, který sice nemusí každému úplně sednout, ale já si ho solidně užil. 8/10(23.12.2022)