Im Banne des Unheimlichen (1968)

Ako môže byť snímok atmosférický, keď počas aktu vraha, hrá hudba jak v nejakom lacnom, tanečnom bare niekde na okraji Berlína pred 50 rokmi. Ja mám rád staré kriminálky, lebo námetovo sú miestami "premyslenejšie" ako tie dnešné. Lenže tá situačná réžia, do toho hudba a určité aspekty dávnej doby, niekedy celkom slušne znechutia filmový zážitok. Je mi ľúto, no tu fakt potešil len námet.

31. ( farebná ) "wallaceovka" nepracuje s hmlou a tieňmi ako predchádzajúce filmy. Nedá sa však povedať, že by to bolo na škodu, práve naopak. Inovácia ide na prospech veci, film je veľmi zručne natočený ( Alfred Vohrer odvádza dobrú remeselnú prácu ), je nápaditý, rýchly a plný zvratov. Napokon príde aj na komickú figurku, ktorú tentokrát nezaobstaral Eddie Arent, ale komický šéf Scotland Yardu - milovník baletu. Humor je však o poznanie inteligentnejší a zábavnejší : "Čoskoro budeme mať viac mŕtvol ako v Hamletovi." Prvý komentár aj hodnotenie.

Tu bol Vohrer len za rutinera, fakt plane, liznute po povrchu, nema cim zaujat ....5 %

Totálna pohodovka, musím povedať, že som bol touto wallaceovkou doslova potešený. Vtipné, na svoju dobu isto "hororové", dobrý výber hercov, dejová linka bez nejakých výkyvov či nelogičností. Až som chcel dať za päť.

Sleduji-li německé adaptace Wallacových detektivek, z nichž zvláště tato disponuje mimořádně sugestivní pouťovostí a vskutku širokým repertoárem západoněmeckých rekvizit, nemohu si nikdy nevzpomenout na jas v očích avantgardistů čtoucích Fantomase a cenících si braku jako zdroje jiné, pravdivější krásy, než jaký skýtala oficiální produkce. Sám je také nevyhledávám kvůli ději vrcholícímu lhostejným rozřešením nějaké nicotné záhady, ba ani kvůli atmosféře, která ovšem zpravidla chybí, protože gotizující kulisy vládnou nanejvýš prachem (a i ten je umělý a nic jej nerozvíří), a možná ani ne kvůli jejich karnevalovému rozpuku, při němž se marnotratně nakládá s lidskými životy a city a zbůhdarma se utrácejí zkušenosti a sny a odkud nejmocněji tryská ten zlověstný pramen kouzla nechtěného. Ten ovšem nevyvolává - alespoň u mě - pousmání, ale melancholii, a snad pro ni občas na tato jeviště nahlížím. A musím přitom souhlasit, že tato nerealistická, prostě divadelní hříčka je ve své bezuzdné bezradnosti pravdivější než nejeden současný vhled do života společnosti, který mnohdy bývá právě jen nepřiznaným divadlem o divadle.(29.08.2016)