Illusion (1975)

K tomuto krátkému filmu dlouhý citát z deníku Eugena Delacroixe: „Girardin stále pevně věří v příchod všeobecného blahobytu. Jako jeden z prostředků, jak jej vytvořit, opakovaně uvádí orání strojem na velké rozloze, na všech polích Francie. Myslí, že neobyčejně přispěje k štěstí lidí, když je zbaví práce. Předstírá, že věří, že všichni ti chudáci, kteří si vydobývali chléb ze země jistě těžce, ale s pocitem vlastní síly a vytrvalosti správně využité, budou velmi mravní a se sebou spokojení lidé, až tato země, která byla aspoň jejich vlastní, na níž se rodily jejich děti a do níž pohřbívali své rodiče, až tato země bude jen dílnou na výrobky, až bude zpracovávána obrovitými pažemi nějakého stroje a to nejlepší, co zplodí, bude odvádět do nečistých a bezbožných rukou bursovních spekulantů.
Zastaví se parní stroj před kostely a hřbitovy? Pak budou vesnice zbytečné jako to ostatní. Vesničané jsou lidé, kteří obdělávají zemi a musejí žít tam, kde je jejich práce stále třeba. Bude tedy nutné vybudovat přiměřená města pro tyto vyděděné masy bez práce, které nebudou mít v polích již co dělat. Bude nutné jim vystavět obrovské kasárny, kde budou bydlet všichni pohromadě. Co tam bude dělat Vlám vedle Marseillana, Normanďan vedle Alsasana, než sledovat s napětím běh dne, ne aby věděli, byla-li u nich na venkově, na jejich milovaném poli, úroda dobrá, prodají-li se ziskem své obilí, své seno, své víno, ale aby zjistili, stoupají-li nebo klesají jejich akcie na anonymním obecném majetku? Budou mít papír místo země! Až budou hrát kulečník, položí tento papír v sázku proti papíru svých neznámých sousedů, jinak žijících i jiného jazyka, a až přijdou na mizinu, budou mít aspoň tu vyhlídku, která jim zůstávala, když kroupy potloukly vinice nebo obilí, vyhlídku, že překonají své neštěstí prací a vytrvalostí, budou moci aspoň v pohledu na toto pole tolikrát zkropené potem, najít útěchu nebo naději na lepší rok?
Ó vy ničemní filantropové! Ó vy filosofové bez srdce a bez fantasie! Myslíte si, že je člověk stroj jako každý jiný, a zbavujete ho jeho nejposvátnějších práv pod záminkou, že jej zbavíte prací, které se vám zdají ponižující, ale které jsou zákonem jeho bytí, a to nejen zákonem, jenž mu přikazuje vytvářet si sám prostředky pro uspokojení svých potřeb, ale tím, jenž jej zároveň povyšuje ve vlastních očích a dává téměř posvátný smysl jeho krátkému bytí...“

Je až obdivuhodné, jak dokáže F. Back vyvážit silou svých nápadů nepěkný vzhled tohoto díla. Hramonický svět přirody, ve kterém si děti hrají začíná být ohrožen jejich pokušením ze strany zlého kouzelníka. Nejprve jsou nadšeny hračkami, aby se posléze postupně dopracovaly k nechtěným panelákovým stavbám a obludným šedým průmyslovým objektům. Dětská neposkrvněná mysl, však tyto dary nepotřebuje a vrací se zpět k přírodě. Asi se jedná spíše o přání autora, než o jeho víru v dětskou duši. V reálném světě není vše až zas tak černobílé jako v Iluzi.

"Každý živý tvor, se kterým sdílíme planetu, se musel adaptovat a vyvíjet milióny let. Každá květina, hmyz, zvíře je zázrakem čekajícím na objevení, divem zasloužícím respekt a lásku. Jenže my je nahrazujeme našimi vlastními vynálezy předkládanými propagátory pokroku a nadužívání přírodního bohatství. Bohužel tyto vynálezy rychle zastarávají, selhávají a často přitom ničí to, co je nezbytné pro naše životy a štěstí, elementy potřebné pro zachování skutečných zázraků přírody." (Frédéric Back)
Výborný film, ke zhlédnutí na tomto odkazu:http://www.youtube.com/watch?v=BWnmss5e8B8&feature=related

Až se bude psát rok 2006,
až se všichni přestěhujem do velikých měst,
potom bude možná pozdě na to chtít se ptát:
A co děti? Mají si kde hrát?
Písničku asi znáte, ale její hloubka je shodná s tímto snímkem. To, na co Albert Barillé potřeboval celý seriál Byl jednou jeden člověk, aby postihl lidské dějiny, stihl Back zkratkovitě ve 12minutách, ale navíc ještě přidal své vlastní poselství o stavu, ke kterému svět svým vývojem dospěl, strach z otázky: A co děti? Mají si kde hrát?

Majster pozitivizmu v úvode predostre detský svet plný nespútanej farebnej hravosti (duha, spev vtákov, príroda), do ktorého prichádza vysoký bubnujúci muž. Jeho postava je ruka v ruke s dobovým strachom z industrializácie a nekontrolovateľnosti technologického pokroku ryzo záporna. Iluzionista pred očami zvedavých detí mení vtáčika na hračku, poníka na autíčko, kvetinu na balónik, čím si získava ich pozornosť a náklonnosť. Tu sa dostáva film do (na Backa) veľmi temnej a depresívnej vízie technokratického sveta detí za pásom sériovej výroby. Logicky následuje vzbura a veľmi trefné metafory systému jej potlačenia: 1. sex, hry a alkohol, 2. podplatenie, 3. sila. Nadčasová záležitosť.