Housle a sen (1947)

"Leťte až do oblak Slavíku..."Krškův snímek o Josefu Slavíkovi, "českém Paganninim", není úplně klasický životopisný snímek. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že z těch, co Krška později natočil, je nejzvláštnější. Najdeme zde třeba prvky hororu (viz třeba scéna, když je Slavík konfrontován s tvrzením, že je jen "epigonem a šarlatánem"). A jsou zde i scény, které úplně se Slavíkovým uměleckým životem nesouvisí, a které mají dodat filmu "artový" charakter (viz hlavně baletní scéna v přírodě). I hudebních pasáží tu možná může být pro někoho až moc (zvláště na konci), ač mě to určitě nevadilo. Jinak ačkoliv je film ještě z doby před komunistickým převratem, už zde na nás maličko dýchne jistý "ideologický větřík". Jak jinak rozumět tomu, kdy ze všech žen (zejména těch šlechtického původu), které se kolem Slavíka pohybují, je pro něj správnou múzou nakonec prosté venkovské děvče.

Československé drama vyprávějící o českém houslistovi Josefu Slavíkovi (1806-1833), přičemž děj filmu se věnuje pouze poslednímu roku umělcova krátkého života. Současníka N. Paganiniho a F. Chopina ztvárnil J. Spal. Italského virtuosa, který se ve snímku krátce objevil a projevil českému kolegovi úctu, si zahrál K. Dostal, zatímco v menší roli polského klavíristy, jehož pojilo ke Slavíkovi nejprve přátelství a poté nenávist, se objevil V. Voska. Ve snímku se často objevují Slavíkovy pochybnosti o svém nadání spojené částečně s nedůstojným postavením Čechů v tehdejší rakouské monarchii a jinak je natočen v dosti lyrickém stylu, zahrnující i milostné tužby umělcovi k Anně Zásmucké (V. Fialová). Tato zámožná volnomyšlenkářská žena dodala horečkou zmítanému houslistovi potřebné sebevědomí, zázemí a klid, avšak její srdce bylo nestálé a tlouklo i pro jiné slavné umělce, a tento milostný neúspěch zdravotně Slavíkovi notně ublížil. V roli Slavíkova důvěrníka a moudrého kněze se objevil F. Smolík a další objekt Slavíkovy touhy představovala šlechtična L. Zemková, jejíž otec však nerad pozoroval tuto nerovnou známost a hrubě veřejně urazil Slavíkovo umění. Ze zoufalství dokonce v jedem okamžik zvolí návrat do rodného domu ke svému početnému příbuzenstvu, avšak tam je jeho přítomnost obalená závojem smutku přijímána rozpačitě. Přestože po hudební stránce se mladému houslistovi nebývale dařilo, po zdravotní stránce to už bylo horší. Ačkoli nebyla podána informace o charakteru jeho choroby, předpokládám, že jeho předčasné úmrtí zapříčinilo přecházení horečky a vyčerpání organismu spojené s duševními otřesy milostného charakteru a dle sdělení filmu jeho tělo skonalo cestou na koncertní vystoupení do Budapešti. Dílo V. Kršky obsahuje poměrně dost lyrických scén snového charakteru zahaleného oparem nejasných myšlenkových pochodů hlavního hrdiny a může tak v některých částech působit nudně. První setkání s hereckým umem pana Spala nedopadlo úplně nejhůře, avšak Houslím a snu nemohu udělit více než dvě hvězdy.

Velice působivý film natočený krátce po válce neztratil ani po letech nic ze svého nesporného kouzla. Životopisný film o vynikajícím českém houslovém virtuosovi a skladateli Josefu Slavíkovi, bohužel neoprávněně pozapomenutému. Jeho cesta za uznáním byla nesmírně obtížná (v tehdejší době to měl chudý čech bez šlechtického původu i když s nesporným talentem neuvěřitelně těžké). A když se konečně dočkal uznání a chystal se "dobýt svět", zemřel předčasně v 27 letech. Vkusně natočený snímek, který určitě ocení nejenom milovníci vážné hudby (obzvláště houslové) obsahuje nejpodstatnější houslové úryvky dokazující jeho nespornou a famózní virtuozitu. "Celý svět se chvěje když vy hrajete" (Nicolo Paganini). Lyrické pojetí celkového vyprávění (na pomezí snu i skutečnosti) bylo nesporně zajímavé, ale přiznám se, že bych uvítal trošku méně těch snů obzvláště v druhé části (Krškův režisérský rukopis se nezapřel) a o něco více té reality. Pak bych se nerozpakoval ještě jednu hvězdičku přihodit.

Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).

Ach...ne....