Havran (1943)

Pierre Fresnay (1897-1975), divadelní hvězda, se nejpozději v roce 1931 stal i filmovou stálicí, když byl zfilmován Pagnolův divadelní hit Marius, v němž v roce 1929 zářil v hlavní roli na divadle. V roce 1934 pak svůj hvězdný filmový status potvrdil už natrvalo, když po boku své nové životní i umělecké partnerky Yvonne Printemps, kterou o dva roky dřív rozvedl z manželství se Sachou Guitrym, zahrál Armanda v romantickém hitu Abela Gance Dáma s kaméliemi. S Yvonne spolu do roku 1951 úspěšně hráli v celkem 8 filmech. 🤓 Od roku 1934 až do Havrana pak točil Fresnay v rychlém sledu úspěšné žánrovky a budoval mezinárodní evropskou kariéru. Ve výborné angličtině hrál i ve dvou britských filmech, realizaci své francouzské kostýmní romantiky Adrienne Lecouvreur (1938) svěřili s Yvonne technicky skvěle vybaveným německým ateliérům UFA a jejich nejlepšímu kameramanovi Fritzi Arno Wagnerovi. Pak začala válka a hlavní devízou Fresnayových filmů se stala únikovost. 🤓 Některé byly i docela zábavné, např. dvě detektivky (Bylo jich šest, 1941 a Vrah bydlí v čísle 21, 1942) napodobující předválečnou MGM sérii The Thin Man a ta první i taneční výstupy Busby Berkeleyho. Pierre zde výborně hrál svérázného komisaře Wenceslase Voroboetchika zvaného Wens. Moc hezké, ale obě vznikly v Continental Films (stejně jako později Havran), což byla vichistická filmová produkční společnost s německým kapitálem, kterou 1. října 1940 vytvořil na žádost Goebbelse Alfred Greven (v WWI letec a Göringův přítel, v roce 1939 výrobní ředitel UFA). Ve Francii Greven rychle vybudoval vertikálně integrovaný filmový průmysl pod německou kontrolou - kromě zmíněné produkční firmy do něj patřila společnost SOGEC provozující sítě kin zabavených transportovaným Židům a distribuční firma ACE, dceřiná společnost UFA. Fresnayovou únikovou tutovkou byla i romantická komedie Je suis avec toi (1943), což byla kopie americké Ženy dvou tváří (1941, poslední film Grety Garbo). A lepší než originál, protože Garbo už vedle sebe nemohla mít Gilberta, zatímco mezi Pierrem a Yvonne to jako vždy důvěrně jiskřilo a něha se valila z plátna neodolatelným způsobem. 🤓 Ovšem když se člověk na pár těch Fresnayových válečných filmů podívá, je na první pohled zřejmé, že jsou ke škodě věci přezaměstnané a překulisované. Vyjma Havrana samozřejmě, ten byl skutečným zlomem. Že se za hvězdou naštosovalo spoustu lidí nejrůznějších profesí, aby se takto mohli v okupované Francii uživit a třeba i skrýt ve filmové branži. A stejně tak bylo jasné, že po válce to bude Fresnay, kdo bude závistivě zpochybňován a souzen. Což se přesně stalo. Nic nepomohlo, že coby mladík kdysi strávil tři roky na frontách WWI a vrátil se do své Comédie-Française jako hrdina. Přitom právě ve světle této zkušenosti lze možná chápat jeho stoický (někdo by mohl říct oportunistický) postoj k probíhajícímu novému válečnému běsnění. Ovšem urputná snaha tvářit se, že žádná válka není, byla v  jeho filmovém escapismu někdy opravdu nesnesitelná. Jistě to po prvotní úlevě postupem času lezlo na nervy i divákům. Ještě horší bylo, pokud se v ději objevily nepřehlédnutelné prvky nacistické propagandy, třeba antisemitismus (Ďáblova ruka, 1943). 🤓 Zakladatelské dílo francouzského noiru a jeden z nejlepších francouzských filmů vůbec - Havran, ale paradoxně vadil po osvobození a v následujících desetiletích úplně nejvíc. A měl ještě čtvrtstoletí po válce pověst zakázaného, jen sporadicky uváděného, kultovního díla. Nejenže také vznikl v Continentalu, ale inspirován skutečnou kauzou anonymních dopisů ve městě Tulle z let 1917-22 (stejné téma jako záměrnou okupační alegorii výborně zpracoval i Cocteau ve hře Psací stroj, 1941), odkazoval na paranoidní okupační atmosféru udávání, uvolněných mravů a všeobecné nedůvěry. Tehdejší odboj a komunistický tisk to ovšem bez ohledu na existující realitu bral jako úmyslnou dehonestaci francouzského lidu. 🤓 Možná dokonce takový záměr německý šéf Continentalu Greven zpočátku měl - předvést okupovanému publiku francouzskou společnost ztracenou a poníženou v rozkladu. Ale vývoj války směrem k nevyhnutelné německé porážce vytvořil zcela nový, jednoznačný kontext vzniku i následného přijetí filmu. Nová situace a kvalita scénáře i talent všech zúčastněných, proměnily film v průběhu natáčení v sebevědomé a odvážně sebezpytující dílo - v pravdivou noir alegorii okupované Francie. Režisér Clouzot, Fresnay a další herci, kteří před tím společně pracovali a pilovali souhru v několika filmech, jako by se celou touto předchozí zkušeností připravovali právě na tento chef-d’œuvre. Havran, společně s Návštěvou z temnot, byl shodou okolností také iniciačním 'studijním filmem’ mladého Truffauta, jak to popsal ve svém památném eseji O čem sní kritikové -  https://webshare.cz/#/file/Cwr93TAwTG/truffaut-o-c-em-sni-kritikove-cinepur-7-br-ezen-1997-pdf 🤓 Ovšem v nenávistné poválečné polemice, nejen kolem tohoto filmu, Fresnayovi přitížilo, že oba jeho rodiče byli německého původu (občanským jménem Laudenbach) a že celou válku komerčně rozvíjel svoji hvězdnou filmovou kariéru a přímo se zapojil do finanční organizace vichistického filmového průmyslu a tím nevyhnutelně i do jeho cenzury. Coby provozovatel pařížského divadla Michodière musel ostatně řešit stejný úkol v divadelním světě - udržet byznys v chodu. Pravda také je, že obě jeho herecké kolegyně v Havranovi - Ginette Leclerc a Micheline Francey, také účastné ve filmech Continentalu, se po válce nevyhnuly zákazu a jejich kariéry šly do ztracena. Což nás přivádí k tomu, že ve skutečnosti tím nejvíc kontroverzním a přitom bez falešného moralizování současným na Havranovi byly vztahy - skandální milostná zápletka filmu. A poválečné útoky na Clouzota a hlavní herce filmu, vedené pod praporem patriotismu, byly silně pokrytecké. 🤓 Pierrova sebereflexe a pokání v následujícím filmu Cestující bez zavazadel (Le Voyageur sans bagage, viz můj text u tohoto filmu), za všechny skutečné i domnělé válečné hříchy, by k očistnému vykoupení zdaleka nestačily, ale jako začátek to nebylo špatné. Po osvobození, kdy byl herec dokonce po levičáckém obvinění z kolaborace několik týdnů vězněn, následovaly v roce 1946 dva výborné filmy Le Visiteur a La Fille du Diable, v nichž se jeho ambivalentní postavy vedle dětských a dospívajících hrdinů v závěru obětují přijetím znovu potvrzených pravidel a zákonů, které jediné po prožitém marasmu mohou v rozervané společnosti vytvořit jakousi naději pro život nastupující generace. 🤓 Nakonec ale musel přijít s hotovým zázrakem - s odzbrojujícím ztvárněním kněze Vincenta de Paula. Film Monsieur Vincent (1947) o nezdolném průkopníkovi charity v apokalyptickém 17. století třicetileté války a morových epidemií zas tak dobrý není, ale Fresnay v něm svým geniálním nadáním všem připomněl, že bez talentovaných pracovitých lidí se žádná společnost neobejde, pokud chce být humánní a prosperující. A pro jistotu vše ještě neokázale, o to působivěji, podtrhl v Delannoyově ryzím opusu o podstatě víry Dieu a besoin des hommes (1950). 🤓 Pokud jste došli s Pierrem až sem a myslíte, že už jste viděli vše, pak Le Défroqué (1954) je vaše volba. Ďábelský protiúkol o knězi odpadlíkovi, kterého zlomily hrůzy války, patří mezi největší herecké výkony v kinematografii, v jinak průměrném filmu. Takhle vypadá ‘Deník venkovského faráře’, když to není autorský režisérský film, ale strhující sólo geniálního herce. Jaké to běsy se musely dát za tím vysokým čelem do pohybu? Kolik neštěstí světa, vlastních válečných a poválečných zážitků je schopna zpracovat jedna herecká Psyché? Tohle byla vzpoura. Vskutku mimořádná divácká zkušenost s hereckým uměním. 🤓 Z hlediska vyššího principu mravního, filmové historie a vůbec věčnosti, ovšem Pierrovi stačily k čisté nesmrtelnosti pouhé dvě postavy - kapitán Boëldieu v Renoirově Velké iluzi a doktor Germain v Clouzotově Havranovi. Protože ho zde režírovali skuteční mistři - a myslím opravdu režírovali - všechny jeho osobnostní a herecké přednosti znovu objevili, zvýraznili a zasadili do unikátně nadčasového obsahu. Navíc Christian Matras ve Velké iluzi byl opravdu výjimečný kameraman. 🤓 Je přesto poučné vidět Pierra i v jiných filmech, byť ne tak dobrých. Sledovat ho, je totiž intenzivní zážitek vždycky. Pochopíte, že za vším je mimořádné soustředění a vnitřní zpracování postavy, které jako by znovu přeskupí každou molekulu v hercově těle a následně uvolní v proudu nového temporytmu, kdy mluva, gesta a hra s rekvizitou jsou spontánními projevy stvořitele, v nichž se zcela ztrácí dokonale zažitá technika, kterou díky tomu už nestíháte sledovat a tím pro vás v postavě přestane existovat. Máte před sebou napínavý, vzrušující, nepředvídatelný život sám. 🤓 Zbývá prostý výčet, jak k tomuto ideálu herectví dospět: V první řadě je dobré zdědit v genech nějaký talent - Pierrův strýc z matčiny strany Claude Garry byl úspěšným hercem Comédie-Française než ve čtyřiceti zemřel na následky těžkého válečného zranění v roce 1918 (a jeho otec byl profesorem rétoriky). Také je lepší být inteligentní herec než naopak - i v tomto směru měl Pierre štěstí, jeho otec byl pro změnu profesorem filozofie a rodinné zázemí celkově přálo vzdělanosti. A pak jsou nezbytné fyzička a permanentní herecký trénink - zde rodinná tradice protestantské píle a sebekázně, která se odráží v celé Pierrově bohaté divadelní i filmové kariéře. A ještě něco - musí vás to strašně bavit. Je jen málo herců, kteří vedle všeho svého talentu a energie jako Pierre Fresnay strhnou publikum svým nikdy nekončícím zápalem pro herectví.

Film zdobí kamera a výkony hercov. Temná atmosféra snímky je skôr prítomná parciálne akoby bola nasiaknutá v celom diele. Charaktery postáv sú postupne odhaľované, ale keď sa nad tým celým zamyslím po dopozeraní, tak samotný Havran a jeho správanie sa (aj k vlastnej žene), doručovanie listov s mojim dovetkom, že nikto nikdy nič nevidel, nedáva logiku.

Clouzot nepracuje se svými postavami jako charakterovými typy, v jeho pojetí jsou herci bližší šachovým figurkám. Víme o nich sice, jakou mají funkční hodnost, ale nevíme už zda jsou černí nebo bílí. Čím méně se projeví emocionalita, tím více je třeba přidat něčeho jiného. Recenzent vyprávěč**** v tom "něčem jiném" vidí rozpad jazyka, marast překrývající mystické silencium (velmi zdařilá recenze). Sám název filmu Le Corbeau (Krkavec), myslím, že i vycpaninou tu byl i krkavec, označuje nejen ptáka, ale i "krkouna" a navíc "anonyma". Škoda, že se Clouzot problému anonymů a střídání dob, kdy se házely do koše, a kdy se jim přisuzovala definitivní platnost, už dále nevěnoval. - Nedávno jsem dostal pokutu za to, že jsem parkoval čumákem auta v prostoru se zákazem parkování. Policajt, který po mně chtěl stovku, mi řekl, že by to sice nepovažoval za přestupek, ale dostal anonym, a všechny anonymy se musí pečlivě prověřovat. Dnes ovšem není třeba sepisovat složité dopisy, stačí vytáhnout z kapsy mobil.... Ladynka, které si film líbil, píše: "Na malém městě, tady nebo někde jinde..." To je správně, ale nemusí jít jen o malé město, na národní politické úrovni se to stát nemůže?

Clouzotovy Ďábelské ženy mám hodně rád, ale Havran mě bohužel neoslovil. Ačkoli to mám jen hodinu a půl, táhlo se to nekonečně, nedostalo to ze mě žádné emoce a v podstatě vůbec mě to nebavilo. A závěrečné rozuzlení je takové... že mi bylo vlastně jedno, jak to skončilo. Ten film je podle mě beznadějně zaseklý v době svého vzniku a dnešnímu zmlsanému divákovi už nemá co nabídnout.

Film má odhaľovať ľudské neduhy, hlavne v malomeste. V malomeste, kde je takmer každý človek neverník, kde takmer každý ohrieva posteľ žene svojho suseda a zjavne im to funguje a pravdu nahlas počuť nechcú. Až kým sa o slovo neprihlási anonymný hlásnik. Fakt divné majú Francúzi svoje mestečká, resp. majú o nich takú predstavu francúzski tvorcovia. Mne vadilo veľmi nelogické chovanie postáv, ktoré si nemilosrdným demaskovaním morálky veľké starosti nerobili, t. j. aj oná skľučujúca atmosféra je iba de jure, pretože vo filme absentuje. Film síce nenudí, ale to podstatné sa odohrá až behom záverečnej dvadsaťminútovky a to je na fungujúci film málo.