Grand Tour (2024)

Již déle jsem zvažoval podívat se na některý z filmů portugalského režiséra Miguela Gomese a využil jsem příležitost na aktuálním festivalu, ačkoliv v této chvíli těžko říct, nakolik zrovnaGrand Tourmohla být z jeho tvorby nejlepší volbou. V mnoha scénách mě naprosto uchvacoval vizuál, ať už šlo o několik vzácných, magicky barevných scén (kolotočový úvod) nebo stylizovanou černobílou kameru a během prvních scén v kavárně, podbarvené podmanivě komorní hudbou, jsem si říkal, že tenhle film by svým stylem a atmosférou mohl být přesně pro mě. Většina hudebních scén se mi hodně líbila a připadala pro posilnění pocitového zážitku jako ta zásadní. Brzy ovšem došlo na jednu dlouhou sekvenci s „valčíkem velkoměsta“ ve jménu městského ruchu a klouzajících motorek, která mi převážně pozitivnější dojmy narušila – a to především oním netradičně použitým Straussovým valčíkem v podobně dlouhé stopáži, kdy si divák nemůže nevzpomenout na legendární2001: Vesmírnou odyseu. Ta Gomezova snaha stvořit zde něco podobně velkolepého a za každou cenu co nejvíc postmoderního na mě působila až příliš průhledně a rušivě. K větší spokojenosti zGrand Tourby mi přitom stačilo hlavně, abych se zde tolik neustále neztrácel v příběhu, který se tu ovšem v doprovodu již tak experimentální formy s tolikrát se měnícím časoprostorem dočkal jednoho totálního roztříštění. Vybrané útržky ve jménu putování a koloniální minulosti v asijském prostředí mě sice zaujmout dokázaly, ale celkové pojetí bylo pro mě tentokrát až moc umělecké a dojem z jednotlivých obrazů dost nevyrovnaný na to, abych se spokojil jen s vytříbenou formou pro spoustu volně pospojovaných útržků a experimentálních nápadů ve stopáži přes 2 hodiny. Divácká zkušenost to byla ale rozhodně zajímavá, ztracen (a zároveň exoticky) jsem se cítil asi podobně jako opuštěný poutník procitlý ve vzdálené cizí zemi s odlišnou kulturou.[60%][Art Film Fest 2025, Košice]

(KVIFF 2024)
No, tohle byla katastrofa! Nic nudnějšího než Twentynine Palms, Lidé v zimním spánku a tohle, jsem na letošním ročníku neviděl. Fakt katastrofa. K filmu se ještě váže jedna vtipná historka a opilci na promítání. Takže to se mělo tak, že na promítání přišel mírně obtloustlý chlápek s pivem v ruce a už v tu chvíli jsem si říkal, že bude zle. Je také nutné dodat, že sál v Lázních III byl jen ze čtvrtiny zaplněn, což není v Karlových Varech úplně běžné. No, ale zpátky k příběhu. Naneštěstí si ten chlápek sedl pár řad přede mě. Přede mnou nikdo nebyl, takže jsem na něj v pohodě viděl. Po první hodině, kdy se vůbec nic nestalo, naklonil hlavu dozadu a začal chrápat. Rozlíhalo se to po celém sále a většina se dala do smíchu. Takhle se to opakovalo ještě pětkrát. Poté si lehl na židle vedle něho, kde taky nikdo nebyl a taky začal chrápat. Nějaký lidi už to začalo srát, a tak zavolali obsluhu sálu. Ti se tam tak nějak s ním bavili a jeden poslal tu druhou pro ochranku. Ochranka přišla po nějakých 15 minutách. Taky se dali do řeči, a co mě dostalo, tak věta člena ochranky. „Tamten velkej?“ A od té chvíle bylo jasné, že to nedopadne dobře. A tak se dal do řeči s tím problémovým chlápkem, který po chvíli začal být agresivní, a tak ochranka odešla a chlapík si ten film dokoukal dokonce. Musím říct, že to bylo rozhodně zajímavější než samotný film, ke kterému se teď vracím. Ještě bych rád dodal, že jsem toho samého chlápka potkal na projekci filmu Nehty, kde taky několikrát usnul. No, tak tento film je velice nudný, velice dlouhý a já si ho vůbec neužil. Tento skoro tříhodinový film se může pyšnit jenom dobrým výběrem hudby, jinak ničím. Sledujeme tu dvě linky, kde se dva lidé snaží najít, teda jeden se snaží utéct. Ta druhá linka už nedává žádný smysl, scénáristicky je to opravdu špatná práce. No, a herci to byla taky hrůza. Navíc se film odehrával v roce 1930 či tak nějak, ale většinou jsme dostali pohled na novodobé města a všechno tohle, takže to je za mě taky nesmysl. 




3/10 Katastrofa! (Lázně III - 6.7.2024)

Grand Tourbych klidně vzdáleně přirovnala k jakémusi magickému realismu a současně ho nazvala eklektickým dílem, kde se spojují různé styly filmařské tvorby. Určitě je to zcela ojedinělý film, jehož hranice jsou nejasně dané a jeho premisou je pravděpodobně boření stereotypních filmových konvencí. Nevím, zda jsem úplně tomuto zážitku přišla na chuť co se týče formy, ale když budu v popředí hodnotit příběh dvou milenců, byla to docela milá, nevinná zábava, která měla své kouzlo, příjemně trhlé postavy, ale i atraktivní prostředí a neotřelý děj. Ta stopáž byla sice hraniční, ale ve finále to docela pěkně uteklo a nebyla jsem naštvaná, že jsem šla na pro mě úplně bezprecedentní nový typ filmu.KVIFF 2024

Dva snoubenci putují každý zvlášť na počátku 20. století po všelijakých východoasijských zemích a setkávají se tam s různými lidmi (první hodinu sledujeme ženicha na útěku, druhá hodina je věnovaná jeho pronásledovatelce, táhnoucí se za ním přes tytéž lokace). Černobílý anti-romantický příběh spoléhá ve velké míře na vypravěčský komentář a je zhusta prokládán dokumentárními záběry ze současnosti, včetně např. několika karaoke vystoupení a také ukázek různorodých podob asijského lidového divadla. Výsledkem je formálně experimentální přehlídka dějových vycpávek s uspávacím tempem, jíž sice nelze upřít cit pro atmosféru a imaginativní práci s filmovým vyprávěním, jinak je ale tahle téměř až meditativní óda na východoasijskou kulturu a historii příliš těžko stravitelným soustem.

Je to trochu jako dát si hranolky s hořčicí. Teoreticky je to moc zajímavý nápad, třeba to ani nebude chuťově špatné, ale stejně se asi neubráníte dojmu, že to prostě není ono. Totéž by se dalo říct o nesourodé kombinaci dokumentárních záběrů s hraným vztahovým příběhem tak, jak tomu bylo v tomhle filmu. Líbil se mi ten nápad, ale samotné provedení nikoli. Skoro bych i upřednostnila pouhý dokument, protože vztahová část, tak trochu připomínající parodii na melodrama, byla vlastně dost nezáživná a k mému překvapení i poměrně mizerně zahraná (pravděpodobně vinou scénáře a dialogů). Jde asi o můj druhý snímek od Miguela Gomese a určitě mu nelze upřít velkou dávku kreativity, ale v tomto případě mám bohužel pocit, že jde o kreativitu poněkud násilnou, umělou. Bylo by pěkné si pro příště uvědomit, že filmař prostě nemusí být za každou cenu tak masivně originální, aby udělal dobrý film.