Fuefukigawa (1960)

Po obsahové a myšlenkové stránce úchvatný film - přestože to není válečný film a bojuje se tam jen hodně okrajově, jde o jeden z nejexpresivněji anti-militaristických počinů, co jsem viděl, má to velkou duši a čisté, silné a naléhavé poselství, které se zřetelně a hezky čte. Závěr poctivě graduje k neúprosnému, nevyhnutelnému, osudovému tragickému konci a člověka ta bezradnost dost pohltí a, ač to všechno čeká, nakonec silně zasáhne. Pohled na jedno z nejheroičtějšich období japonských dějin z úplně jiné stránky, "zezdola", je unikátní a fascinující nápad a námět. Po formální stránce je to taky hodně zajímavé a neotřelé, ty barvy, odkazující na starou japonskou výtvarnou/grafickou tradici, dodávají snímku zvláštní a jedinečnou náladu a atmosféru (až na pár chvil, kdy jsou třeba přes hlavu, obličej nějakého herce, to mě tam docela tlouklo do očí..). V plném hodnocení mi nicméně brání styl vyprávění, který mi úplně divácky nesedl a svým způsobem mi rušil koncentrovanější a hlubší prožitek celku, i když oceňuji a respektuji jeho umělecké pojetí a smysl, stejně jako odkaz ke staré japonské umělecké tradici kamishibai, "papírového divadla", jehož způsob vyprávění krásně adaptuje na filmové plátno a do filmařského řemesla. Ta roztříštěnost za sebou rychle jdoucích úderných a výstižných scén, epizod a momentů, kdy během necelých 2 hodin prolistujeme historií nějakých 60ti let a několika generací, prostě nebyla úplně pro mě. Sice jsem neměl nejmenší problém příběh dějově stíhat a orientovat se v něm, ovšem skákalo to vpřed na můj vkus až moc rychle a přehuštěně. Každopádně ve výsledku jde o vynikající skvost, ležící trochu v ústraní, který na rozdíl od mnoha jiných kousků, které mě třeba bavily výrazně více, jen tak člověk nezapomene..

Navzdory akýmkoľvek očakávaniam, a vlastne vzhľadom na režiséra veľmi pochopiteľne nejde o žiadne jidai-geki v podobe chambary, ani veľkolepú historickú fresku na spôsob bohatých plátien Akiry Kurosawy. Vizuálne nádherný a pôsobivý protivojnový film Keisuke Kinošitu zaznamenáva vzostup a pád nedôležitého rodu Jamagučiov na pozadí dejinnej epochy a veľkých udalostí. Vojna, sprvu vnímaná ako bežná súčasť života generácií roľníkov odchádzajúcich s vidinou ľahkého zárobku a mizivej slávy na výpravy s ich pánmi, postupne svojimi plameňmi stravuje celý klan a ženie kraj do záhuby. Kinošita naprieč desaťročiami buduje večný kruh života, smrti a znovuzrodenia (zjavenia mystickej ženy sprevádzajúcej duše mŕtvych na ich odchode a novorodencov pri ich príchode na tento svet, viera roľníkov v posmrtnú reinkarnáciu) a ťažkého, ale harmonického nažívania obyčajných ľudí v obklopení majestátnou prírodou. Aj keď do tohto kruhu často vstupujú bitky, Kinošita ich miesto výpravných a prepracovaných akčných scén nahrádza pár hrozivými výjavmi a statickými fotografiami odporujúcimi hrdinskému pátosu či estetizácii smrti. Jeho hrdinami nie sú synovia oddaní cieľu brániť svojho pána (a už vôbec nie po moci bažiaca šľachta), ale tí, ktorých zanechávajú doma - matky a otcovia, ženy, deti primladé na boj a múdri starci, ktorí sa snažia potomkov uchrániť od desivého osudu. V tom si jeRieka Fuefukipodobná s ďalšími Kinošitovými filmami zasahujúcimi veľké obdobie plné zmien a otrasov (tu je to napríklad nástup strelných zbraní meniaci pomery na bojiskách či postupné drobenie šogunátu sériou prekvapivých spojenectiev a zrád). Obsahuje však viac postáv, ktoré nemajú priestor na dôkladné vykreslenie charakterov. Do popredia tak plnou silou vystupujú myšlienky filmu a časové skoky i časté uhýbanie jednoduchej dramatickej gradácii sa skôr než pompéznym veľkofilmom blíži elipsovej réžii japonských majstrov čiernobieleho plátna (Kinošita dá neraz spomenúť na Jasudžiró Ozua i sklonmi kamery či rámovaním). Dielo je mimo krásnych kompozícií a prostredia jedinečné tiež v komentároch už neraz spomenutým citlivým kolorovaním, ktoré zdôrazňuje dennú dobu či náladu a dáva tak vyniknúť unikátnej atmosfére smutného príbehu o snoch, ktoré doba vypálila do tla.100%Season Challenge Tour 2015

Dostať na plátno takým obratným sposobom 60 rokov života obyčajných ľudí na pozadí vojen je obdivuhodné. Japonské filmy nám častokrát ukazovali hrdinské eposy občianských vojen, ale málo je takých, ktoré poukazujú na ich nezmyselnosť. Táto antisamurajská dráma plná nárekov ( piesne, ktoré dotvárajú temnú atmosféru ), působivého zvuku a hudby, či originálnej kompozície čiernobieleho obrazu s farebnými "vsúvkami" je originálna a nezvyčajná. Možno len samotný príbeh mohol byť silnejší, lebo spomínané technické parametre sú neprehliadnuteľné. 4+

Jeden z mála filmov, ktorý na obdobie občianskych vojen v 16. storočí nepozerá s pohľadu "slávných kniežať" ale obyčajných roľníkov a farmárov. Režisér Kinošita sa nikdy netajil svojim odporom k "samurajskej ére" a práve preto zabudnite na heroické výkony neporaziteľných samurajov a masívne bojové scény. Tento film exceluje v úplne niečom inom. Zbavuje toto obdobie heroického pátosu a romantiky a ukazuje zúfalstvo, nespravodlivosť a úbohosť tej strašnej doby. Vlastne je to neskutočne depresívny a temný film... ponurosť, zlo a beznádej doby nie len že bravúrne "podfarbuje" decentne použitými farebným "šmuhami" na čiernobielom obraze ale aj "duchárskymi" vsuvkami, keď pani "Smrť či Osud?" spieva svoje mrazivé piesne štýlu Nó... Dôležité udalosti tej éry vidíme vo filme len ako krátke zábery s významných bitiek alebo sa z nich dozvedáme s rozprávania farmárov.
Vynikajúca kompozícia obrazov, skvele napísaný scenár, ktorý s prehľadom dokázal pokryť obdobie až 60 rokov (slávna éra rodu Takeda od narodenia Šingena Takedu v roku 1521 do tragickej smrti jeho syna Katsuyoriho v roku 1582) a v neposlednom rade presvedčivé herecké výkony a zvuková stránka filmu mi nedávajú inú možnosť než udeliť maximálne hodnotenie.

Sadahei (Takahiro Tamura) vyrůstá v chudé rolnické rodině v neklidné době vlády Shingena Takedy a jeho syna Katsuyoriho. Je vychováván dědečkem, protože jeho matka ho opustila kvůli sňatku s bohatým kupcem, a také jeho strýc dal přednost službě v armádě před nuzným životem sedláka. A právě volba, mezi klidným, ale chudým životem rolníka a krátkým, ale slavným životem vojáka pronásleduje celou Sadaheiovu rodinu. Všichni tři synové se dají naverbovat do armády, kde skončí i jeho dcera Ume (debutující Shima Iwashita). Ve válce padne i jeho žena (výborná Hideko Takamine) a Sadahei tak nakonec zůstává sám ve svém domě zvaném hmyzí klec. (Symbolicky, každá generace jeho rodiny sní o přestavbě této chatrče, avšak nikdy k tomu nedojde).
Film je originálně kolorován a Kinoshita tím dosahuje jedinečné atmosféry. Jednoznačné je i jeho pacifistické poselství, co trochu vadí je určitá nepřehlednost, Dostat celý lidský život do dvouhodinového filmu vyžaduje určitá omezení - děj se odehrává pouze v následných dějových skocích vpřed, chvílemi je tak dost obtížně orientoval se v příbuzenských vztazích celé rodiny, těžko lze i odhadovat reálný čas uplynulý mezi jednotlivými časovými střihy. Navíc, jednotlivé postavy nemají dostatek prostoru pro vysvětlení svých pohnutek a působí tak mnohdy naivně (zvláště nejstarší Sadaheiův syn Sozo). Přesto, nebo právě proto má film jedinečnou atmosféru a zaslouží si tak právem 5*.(29.07.2015)