Extremity (2018)

Od prvních minut jsem si nadával, že jsem si pustil tak příšernou debilitu. Debilitu s debilním námětem, debilním dějem, debilní režií, debilní ruční kamerou, debilním střihem a s debilními postavami, které hrajou debilní herci. Každou chvíli se u mě dostavoval pocit svíravé trapnosti a štítivosti za debilní výjevy na obrazovce a kdybych mohl stiskem tlačítka vymazat tuhle amatérskou, plytkou, rádoby šokézní debilitu ze světa i spolu se všemi jejími tvůrci, neváhal bych ani vteřinu. Iritují mě duchoprázdné pitomosti pro týnejdžry, které se odvažují tvářit jako cosi myšlenkově hlubokého a existenciálně závažného. Posledních ca dvacet minut můj odpor ale poněkud zmírnilo, i když si pořád nemyslím, že moje předchozí divácké utrpení za těch několik krvavých momentů stálo.

Žádná sláva to teda nebyla... Od poloviny film začal nudit svými levnými a nezáživnými "bububu", hudba s pazvuky byla dotěrná a "proměna" hlavní "hrdinky" z pošuka na psychopata byla -násilná-. Občas se "zapomínalo" i na osudy ostatních aktérů (z čehož vyplývá, že nebyli beztak důležití). Mít to někdo schopnější, mohlo by z toho být hoooodně slušný gore. Takhle dost podprůměr....

Pořádná psychárna s extrémně vnadnou hlavní představitelkou, která ráda randí se svým traumatem v Domě hrůzy. Pokud jde o avizované "extrémnosti", není to až tak přehnané, převyšuje undergroundový porn style, nějaká ta snaha po obscénnosti, krapet tortury, i tak je senzitivním divákům doporučeno si to povinně dát, aby už konečně vyprášili svoje fóbie z podobných filmů, a nečuměli jen na Ordinaci, která je pravděpodobně vrcholem jejich konfrontace s hrůzou. Natočeno je to s grácií. DiBlasi umí být i originální režisér, který vzorně míchá poměr nepříjemných scén, kterým vévodí Dana Christina, která zvládá vše, co po ní rozjetý režisér chce. Nepolevuje se v tempu, figurky v Domě hrůzy jsou příslušně rafinované i kostýmově vyladěné, má to ponuré až špinavé zabarvení, takže u mě vrchol DiBlasiho tvorby. Ještě mohl dát hrst dolarů, aby se hlavní představitelka nezahalovala při povelu k svlékání. Dohromady je to kompaktní dílo, co má dostatečně výrazný režijní rukopis, zajímavě rozhozené a rozdané role. Průběh je možná až mírně čitelný, proto není úplně ideální u filmu přemýšlet s předstihem, dokud nejsou odehrány všechny podstatné scény, které jsou dostatečně hororově zabarveny a mají svou pointu. DiBlasi a jeho štáb si posvítil na podstatu strachu, která člověka nutí vydat se jí naproti, jak to udělala hlavní hrdinka. Určitě tak učinila patřičně působivým způsobem. 10/10

Dobrej nápad..jak čelit svému strachu.. ovšem hodně lacině natočenej.. žádná atmosféra.. bídná kamera..efekty.. prostředí..jeden barák a nazdar... hodně nedotažený.. a hlavně nudný..Ta hudba mě neskutečně nervovala..ty pazvuky.. ovšem ještě více ta japka s kamerou..ta tam byla k obrovskýmu lejnu... Gore atd.. tady nečekejte.. místo snahy o nějaký hlubší význam.. to mělo o 200% přitvrdit.. což se bohužel nestalo..masky lebky dobrý.. což je asi jediné...20% už mě lezou na nervy poslední dobou tyhle napůl amatérský žumpohorory...:(

Holka trpící řadou fóbií se jim rozhodne čelit tím, že si prostřednictvím zvrácené hry prožije všechny hnusný věci, které se jí děly v dětství. Ten koncept možná není úplně originální, ale DiBlasimu se zpracování povedlo. Asi největší devízou je tempo. Hlavní hrdinka prožívá kolotoč teroru, občas se vrací do minulosti, která nebyla o nic lepší a objevují se i prostřihy ze soukromí či terapeutických sezení, které celý příběh dokreslují. Šťastná ruka zafungovala v případě obsazení Dany Christiny. Bavila mě i partička provozující celou hru. Její členové nebyli pouhými mučiteli skrývajícími se za maskou, ale konkrétní lidé s náznakem charakteru. A nakonec se povedlo i zabudování japonského štábu, který to celé dokumentoval. Vizuální stránka věci se také vydařila a fajn je i našláplá muzika. Milovníci gore si na své zase tolik nepřijdou, ale to tady není až tak důležité. Konečně důstojné navázání na výbornou Noční směnu. 85%