Emitaï (1971)

Nejdříve (na úvod) by bylo třeba zopovědět na některé z následujících otázek (to je ovšem tak triviální a nudné, že se toho rád vzdám. Točí se to však kolem jednoho: Co tu chcete, kdo vás sem zval? Poselství je také jen jedno: Táhněte odkud jste přišli! A to platí dosud v neztečené míře. A tak jsem jen rád, že se Českoslovanská kolonizace Toga nezdařila, i když jsme jí byli poměrně blízko. Ostatně měli bychom být rádi všichni, že se nás tahle hanba celkem vyhnula. A to platí dosud. Prezident Pavel, Petr nebo kdokoli je u kormidla by měl tuto skutečnost vyzdvihovat při každém mezinárodním jednání.(08.01.2026)

Pro eurodiváka osvobozující a sebekritické vystřízlivění plodící film. Nejde (jen) o to, že obsah je pro Evropana - který v hlavních městech našich velkoměst denně chodí kolem veřejných budov a měšťáckých paláců z přelomu století postavených na kostech Afričanů a usekaných rukách jejich dětí - sebezpytující a jasně nepříznivý. To by mohl (a občas tak vskutku i někdo učiní) dokázat i bílý filmař. Jde o naprostou absenci jakéhokoliv pokusu o exkulpaci bělošských postav, o zbabělou psychologizaci a individualizaci, pomocí níž evropští umělci utíkají před bolestnou sebereflexí prostě díky tomu, že ukáží... jak to bylo vlastně morálně těžké i pro bělochy ty černochy zabíjet či okrádat, že se někdo z kolonistů přece vždy snažil jim i pomoct (+ nezapomínejme kdo jim tam postavil ty železnice!), že masakry (Amritsar, Sétif, Guelma et Kherrata atd.) byly otázkou nesystémového excesu ze strany jistých funkcionářů atp. atp. Ne, z pohledu afrického filmaře nic z tohoto, zcela legitimně a pochopitelně, neuvidíme - na plátně tak tedy uvidíme jen to, co ze sebe oni bílí nebožáci, nesoucí do Afriky břímě civilizace, skutečně udělali. A onen obraz je sice "plochý", ale právě proto výstižný - fakticita jejich jednání totiž nemůže být okem Afričana zakryta ničím, co by přesahovalo jejich skutečné vnější jednání.(26.05.2015)

Za druhé světové války verbují do armády francouzští vojáci domorodce. To se setkává s odporem vedoucím k ozbrojenému masakru. Vojáci vtrhnou do vesnice a hledají tam rýži, ale kromě žen nenajdou nic. Vše skončí tragickým finále, kdy jsou všichni muži po odevzdání rýže popraveni.
Vedle nepřítomnosti nediegetické hudby na sebe stahuje pozornost barevně laděná pasáž při promlouvání s bohy. Při něm zazní z úst jednoho vesničana rouhačská, avšak krutá, pravda na adresu bohů vyjadřující vztah starého a nového - „Když zemřeme my, zemřete i vy.“(22.01.2008)

ocenenia :MFF Moskva 1971 -Strieborná cena(06.01.2012)