Emile (2003)

Zvláštní film. Pomalé, nic se neděje, chcete buď vraždit nebo to vypnout. Trochu roztřesená kamera, domácké scény jak z home movie, civilní herectví a kde nic tu nic, neustálé flashbacky a detailní záběry obličejů. "Film o lidském bytí než o konání."
Aneb první setkání s Bessanien jako režisérem, jeho vizí, prací s hudbou a obrazem. Bojuju mezi nelíbí se mi - nadužívání flashbacků, hudby, sugestivnosti, těžkosti režie a obrazů, po je to zvláštní líbivost právě pro nezvyk pomalosti, tolika vysvětlivek, vlastně stojatosti ač vstupů minulosti a malých krůčků. Scénář se může zdát místy nesouvislý až díratý, otázka zda je to záměr pro diváka, či vrstva která mi zatím utíká.
Za povšimnutí stojí volba režiséra ve flashbacích nechat "starého", současného Emila, nikoli ho nahrazovat mladší verzí. Minulost je subjektivní, vzpomínky z nás činí, kdo jsme. Chvíli trvá, než si na to zvyknete, jakýsi vnucený pohled z Emilova úhlu. Bessai prý v dvd komentářích říká: "Jsou to malé věci, které vytváří napětí mezi lidmi, ty, které je činí rezeznatelně lidskými."
Charakter a nádech filmu prý připomíná či je inspirovaný/abstrahovaný z Lesních jahod.
V tomto případě se pohyby odehrávají pod povrchem, emočně, skoro nepozorovaně, přesto. Nejde o typické rodinné drama, ač linie naznačeny, poté se buduje vztah prastrýce a mladé neteře. Film skoro až zanechá díru, donutí přemýšlet, jaké vlastně vyvolal pocity a dojmy. Ženské představitelky jsou přesvědčivé, Freddy citlivý, Emile nerozhodný, vnitřně oživující, rozervaný, přesto svůj samotář, znovuožívá/prožívá svá minulá rozhodnutí.
McKellen v zapadlém komorním nízkorozpočtovém až indie projektu mezi X2 a posledním LOTRem.(10.01.2013)