Elektrické sny (1984)

Electric DreamsrežiséraStevea Barronaz roku 1984 sú zvláštnym filmom. Na jednu stranu ide o sci-fi o počítači, ktorý postupne nadobudne vedomie a začne kontrolovať všetko okolo seba, zatiaľ čo na druhú stranu ide v podstate až o gýčovitú romantiku s ústrednými postavami architekta Milesa (Lenny von Dohlen) a violončelistky Madeline (atraktívnaVirginia Madsen). Táto kombinácia, možno pre niekoho prekvapivo, ale dokáže fungovať. Najmä vtedy, ak divák neberie snímku úplne vážne, ale skôr ako odľahčený počin, kombinujúci minimálne dva viac-menej neveľmi kompatibilné žánre. Áno, dielu by sa dalo vyčítať viacero vecí. Okrem už spomenutej príbehovej gýčovosti aj dejová výstavba, ktorá je na začiatku možno až príliš nahustená a neskôr síce pomalšia, ale neraz chaoticky pôsobiaca. Napriek tomu však Barronov počin v konečnom dôsledku zanecháva dobrý dojem. A nepotrebuje k tomu veľa. Stačí, že adekvátnym spôsobom dokáže pracovať s autentickou atmosférou osemdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Elektronický "boom", zaujímavé dobové interiéry aj exteriéry, sanfranciská výprava (ktorej mohlo byť aspoň o kúsok viac), ale predovšetkým vynikajúci soundtrack. Toľko stačí k tomu, aby toto sci-fi s prímesou romantiky (alebo vice versa) na diváka urobilo dojem.Electric Dreamssú jednoznačne "béčkovým" filmom, ale "béčkovým" filmom, ktorý na tom ani zďaleka nie je najhoršie. Okrem už uvedených pozitív, zosobňujúcich zeitgeist osemdesiatych rokov, je plusom aj nekonvenčný námet, ktorý sa nebojí kombinácie žánrov. Nenápadné, netradičné, nevídané. A dobré, najmä ak divák film sleduje s nadhľadom.

Jako jo, ten nápad se mi docela líbí a je v tom pár vtipných situací, i ta hudba není špatná a docela se mi líbila, ale fakt se mi nemůže líbit film, který reálně trvá hodinu a půl, ale subjektivně to trvalo tak tři hodiny. Celé je to strašně utahané, nudné, mdlé a nezajímavé ani po filmařské a ani po herecké stránce. Postavy se sice chovají dementně, ale chvílemi je ta dementnost až trochu milá, když už nic jiného. Hlavně ale ten nápad je strašně odbytý a nevyužitý, bez nějakých pořádných nápadů, vše se tu sází jen na tu hlavní dějovou linku, která sama o sobě je slabá i na hodinu a půl. Pro nějaké fandy osmdesátek to asi vystačí, já od toho ale čekal daleko víc. 2*

O Vánocích jsem trochu zavzpomínal a s trochou nostalgie jsem si Elektrické sny znovu pustil. V mých očích své kouzlo neztratily. V hlavě jsem si je udržoval kvůli písním, které jsem si z filmu vyhledal. Podle mě je hudba především to, co film posiluje. Ale hlavním tahounem je boj Milese a Edgara o přízeň mladé violoncellistky Madeline. I když má Edgar hodně navrch, člověk je přece jen člověk. Hned to však ve mně rozvinulo myšlenku, jaký by byl vztah se strojem :-D.

Po zhlédnutí Electric Dreams se všeobecná lehká adoraceHerjeví jako ještě více mimo - Steve Barron (také úspěšný tvůrce videoklipů) totiž natočil téměř totéž třicet let před Jonzem. Zároveň však bohužel oba filmy dokládají, že od dob 2001 se málokomu podařilo téma z ruky se vymknuvších počítačů zpracovat tak, aby to stálo za opakované vidění - napadá mě jen Blade Runner, možná Matrix. Zajímavost: To, co na první pohled působí jako scénáristovo neumětelství (Miles vidí, že si jeho počítač dělá, co chce, a přesto se ho neodhodlá jednoduše vypnout), se dá chápat i jako pěkná metafora našich reálných závislostí na elektronických hračičkách.

V kategóriách je zabudnutý žáner komédia, pretože o nič iné nejde, len o sci-fi komédiu. Scifi komédiu, v ktorej ale nie je priestor na humor, ktorý by rozosmial. A logika filmu? otras...niečo príšerné. Nebyt sympatických hlavných predstavitelov, namal by tento nelogický komediálny filmík čo ponúknut. Hodnotenie: 40%