Dům U Zlatého úsvitu (2009)

Moderní pohádka plná vtipů a až groteskních situací mne pobavila, herecké výkony byly skvělé, zvládá střídat praštěné dialogy s občasnými zajímavými filozofickými myšlenkami, avšak k lepšímu hodnocení by musela mít výraznější příběh. Tady se věci jen tak dějí bez větší vyprávěcí gradace a přijde mi to spíš jako slepenec hlášek a absurdních situací než jako ucelený děj. Současných 60% odpovídá mému hodnocení.

Zaujimava poetika, trochu pripomina stare francuzske poeticke fantasy, ale posunute do ironicko-komickej urovne. Pre mna ok. Najlepsie mi sadla Petra Simberova, v tomto filme jasna jednicka. Tesil som sa, ze uvidim dalsi film v jej podani, ale marne. Skoncila ako mnoho talentovanych, sympatickych - a peknych ceskych hereciek.

Dům U Zlatého úsvitu působí nápaditě. Ale bohužel jen co se týče různorodých charakterů postav a jejich neřestí. Jako ucelený příběh se v něm především dětský divák (předpokládám, že hlavně pro ty je film určen) lehce ztratí a není divu. Těch motivů, které hlavní hrdinové řeší je prostě moc. A jsou navíc vzájemně propletené, takže dohromady to funguje jako dobře rozladěný stroj. A to přesto, že jednotlivě jsou postavy zajímavé. Možná kdyby toto dílo fungovalo jako seriál, byl by čas na to rozpracovat postavy a celý děj, působilo by to lépe. Tady je ale přehršel nápadů, které zůstávají nedotažené. Tvůrci si evidentně dali záležet na kostýmech. Mě osobně film přišel jako alegorie na Česko 90. let a místy i dnes.

Pohádka o tom, jak čtyřista Čechovových pušek nevystřelilo. V celém filmu zazní asi tři dobrý vtípky, který ovšem samy o sobě nedokážou vytáhnout tuhle "veselohru" nad úroveň podivně nedotaženýho, špatně sestříhanýho, nudně plynoucího karikaturníhno sračko-prdu. V celém štábu zřejmě nikdo nikdy neslyšel o scénáristickém pravidle "Setup and Payoff". Protože se tu dějou Setupy bez Payoffů a paradoxně i Payoffy bez Setupů. A v momentě, kdy má fór čirou shodou okolností oboje, bývá z toho zas jen plácnutí do prázdna. Opravdu jste nám museli celý film cpát pivo chlazené ledem z hor, jen proto, abyste v závěru mohli udělat jeden zbytečnej fór na zmrzlýho lyžaře Vrbatu? A to je příklad, kdy to scénáristicky skřípe, ale ještě jakž takž funguje. ... Těch nefuknčních nebo rovnou pitomech příkladů je tu tolik, že se v nich vlastně divácky utopíme jak pocestný svedený do bažiny Jandourkovou bludičkou.

„Na konec na každého stejně jakou vyjde, co je zač.“Po celou dobu sledování téhle vskutku originální pohádky se to ve mě dost mlelo, pokud jde o hodnocení, co je tohle vlastně zač. Na jednu stranu zde byla řada hluchých míst a někdy skoro až trapných, na druhou stranu jsem se místy docela skvěle bavil (včetně momentů kdy nám pohádka přešla do politické satiry) a místy se i zamýšlel nad trefnými moudry (viz třeba "každý musí přijmout svou bolest, aby se zas mohl radovat"). A když k tomu přidám poetické kulisy renesanční Telče, tak musím říct, že tahle pohádka je minimálně tím, co o ní prohlašují sami její tvůrci. Tedy "poetická pohádková groteska". A možná i o krapet víc. Ale opravu jen o krapet...