Duelle (une quarantaine) (1976)

Prvé stretnutie s režisérom dopadlo trochu rozpačito, jeho temno-rozprávkové rozprávanie plné dialógov sa nesie v znamení nezrozumiteľnosti a polemických hereckých výkonov.

Jacques Rivette vypráví tajemnou pohádku o dcerách měsíčního a slunečního boha, jež vzájemně bojují o to, aby mohly zůstat na Zemi... Příběh začíná zdánlivě jako obyčejná krimi, aby se postupně proměnil v neobyčejnou pohádku či fantasy, která nám dodnes zanechala řadu nevyluštěných hádanek.

Rivette se prostě nezapře. Snad u všeho, co jsem od něj zatím viděl, strašně dlouho trvá, než se divák dozví, o co tam vlastně jde a tady, stejně jako u Příběhu Marie a Juliena, na tom stojí ten fantasy prvek a v jeho odhalování spočívá to mysteriózní. Nevadí mi, že to stojí jen na zápletce - lepší něco než nic - ale absence jakékoli hlubší myšlenky tomu holt ubližuje a co se samotného příběhu týče, stejně jako u Paříž patří nám je jen načrtnutý a nejde do větších detailů, i když funguje aspoň v základu. Je to takové krásně natočené cosi, ve kterém se neustále střídají scény vyloženě zbytečně rozvleklé s těmi nesmírně atmosférickými a já pořádně nevím, jak to uchopit. Rivettova tvorba je pro mě zajímavým objevem, jelikož všechno, co jsem od něj zatím viděl, mělo prostě něco do sebe, nehledě na hodnocení, ale doufám, že až toho od něj uvidím víc, budu schopný jeho styl nějak víc pochopit a specifikovat. 3*(11.12.2022)

Svět Rivettova filmu je světem nejistoty, nejednoznačnosti, nepostižitelnosti. Nelze sice pochybovat o tom, že každá z postav je jímána určitými touhami, pohnutkami jednání, city, ale ty nebude nikdy možné plně dekódovat, jelikož neexistuje adekvátní prostředek k jejich vyjádření. Mezi postavami tak dochází jen ke hře, ke kabaretnímu představení (a ano, k přibližnému představení sebe samých), poněvadž jinak než kabaretně a přibližně to ani nelze. A jelikož neexistuje spolehlivý prostředek k manifestaci podstaty lidského nitra, jsme vždy odsouzeni k nedokonalému poznání druhého člověka (a patrně i filmového díla). Jestliže si nemůžeme být jisti skutečnou povahou postav, potom totéž platí dvojnásob o povaze vazeb mezi nimi. Ač se zdá, že je něco pojí, ve skutečnosti zůstávají samy, samy se svým tajuplným nitrem, jež se dere na povrch jen v pokřivených ozvěnách. Nic z toho však nebrání fascinaci samotným kabaretem.(03.05.2019)

Byl to film? Nebo oživlé panoptikum, jehož figurky se pohybují pod vlivem měsíce? Nebo svět "Matek", mezi nimiž se pohybuje sám Goethe? Pokud jazyk, aby se nestal nesmyslem, slouží k vyjádření něčeho konkrétního (na rozdíl třeba od filmu samotného), pak lze jen říct: Vypil jsem čtvrt litru "Solženicynova čaje" na své srdeční problémy (srdečník, hloh), vykouřil dvě cigarety (tabák selský, konopí, mařinka vonná) a čichal aromatický olej z měsíčku lékařského (vše vlastní výroba). Přitom jsem se díval na Rivettův film (občas jsem nahlédl na anglické titulky, občas jsem si uvědomil hudbu), který pro mě neměl jiný (vyšší) smysl než pití, kouření a čichání. Jeho smysl jsem nepochopil, nesnažil jsem se ho pochopit, a kdybych ho přesto pochopil, k ničemu by mi to nebylo. - I když o magii slunce, měsíce, žen, peněz a klenotů, a gest (která rozbíjejí zrcadla) nepochybuji.(02.12.2016)