Cimrmani zblízka (2024)

Velmi pěkný dokument od Cimrmanů o Cimrmanech. Bohužel s myšlenkou, že divadlo bude žít dál, i když už na to kluci nebudou mít, se nemůžu úplně ztotožnit. Budeme si dál pouštět záznamy her. Budou další interpretace jejich her. Ale už nikdy nevznikne nic nového. Navíc začlenění profi herců se mi vůbec nelíbí. Ačkoliv si o sobě myslí, že hrají civilně, tak nehrají, a je to tam znát.

Cimrmani nesporně přežívají a podařil se i jejich postupný generační přerod. To je nesporný a pro všechny povzbudivý úspěch. Potíž je někde jinde: jak prolomit autorskou sevřenost a jak ji obrozenou, a přitom integrovanou, posunout do budoucna a neskončit tak, jak např. dopadli Osvobození nebo Semafor. Tato parta mladých šedesátých let totiž soustřeďuje to nejlepší z české kultury druhé poloviny minulého století a dává poznat, čím vlastně my všichni jsme a čím bychom stále ještě mohli a měli být.

Jak zde někdo poznamenal, Cimrmani pro Cimrmany. Pro člověka, který o tomto sboru neví vůbec nic, nemá dokument prach žádnou hodnotu. Jedná se o amatérské zdokumentování posledních několika let existence Žižkaperského divadla Járy da Cirmana. Je to poněkud smutná podívaná, neboť vidíme, jak poslední žijící z fenomenálního ansámblu vzpomínají na ty, kteří plíživě odcházejí. S nimi odchází i cosi nenahraditelného. Je neuvěřitelné, jak takový pan Hraběta neuvěřitelně bojuje, ale nedokáže bojovat až do úplného konce. Na Svěrákovi lze vidět smutek, který ho od dob úmrtí Smoljaka neopustil, a svým způsobem bere dech těm, kteří se ještě snaží onu atmosféru udržet. Na druhou stranu, možná je to Zdeněk, který může za to, že sbor ještě existuje a hraje hry z "Járových rukou". Táborského mám rád, a určitě se do řad amatérského sboru hodí (myslím si, že profesionální herci mají v řadách tohoto sboru místo), ale divadlo pro mě již dávno skončilo. Ne s odchodem Ladislava, ale o kus později, kdy jeden člen po druhém jdou do pomyslného Českého nebe. Tak jako tak je jasné, že zde vítězí láska k psaní, k inteligentnímu humoru a k hrání nad penězi. Jen to stáří a smrtelnost je hrozná děvka. V očích herců jde vidět strach, že je dost možné, že se smrt už nezakecá, a jde si pro dalšího z nich. Energie je vystřídána s laskavou povinností dohrát to do konce.

Divadlo Járy Cimrmana miluju, všechny hry jsem viděl několikrát a ještě několikrát uvidím, ale u tohoto dokumentu ze zákulisí mi přišlo, že tentokrát jsme se toho nového příliš nedozvěděli, zvlášť pokud vycházíte z pozice jako já, kdy toho kolem té naší české cimrmanologie víte poměrně dost. Radši si ji připomenu skrze ony hry, případně filmy, na kterých pánové dělali společně. [viděno v iVysílání]

Ak ste sa dostali do fázy, že od DJC dokážete citovať „hlášky“, každé ich predstavenie ste si pozreli niekoľkokrát a ich inteligentný humor vašej duši prináša potešenie, tento dokument vás poteší. Páni pomaly odchádzajú do Cimrmanovho neba a hoci je smutné, že mnohých z nich už neuvidíme, potešilo ma, že sa našli mladší nadšenci tejto myšlienky a vďaka nim prežíva divadlo ďalej. Tieto zábery vo mne vyvolávali horko – sladký pocit, že dielo Majstra trvá, lebo ho má kto šíriť ďalej. Ďakujeme.