Či to suna (1965)

Čí to sunar? To se sice divák nedozví, nicméně už od prvních minut je zjevné, že jde o matroš značně výživný, ovšem jako kojenecká strava naprosto nepoužitelný, jelikož vhodný by byl spíše jako mouka do halušek. Anebo možná jenom blahoslavený já jsem zatím sežral málo rejže, neb po Rudé hřívě jde o další mnou viděný Okamotův film, který má (asi?) být dílem humorný (nebo satirický, nebo… co vlastně?), přičemž právě tyto pasáže, provedením nikoliv nepodobné křepčeníOpičího králes utaženou čelenkou (akorát tady je těch SunWuChujů více), ve mně v obou případech budily stejný dojem, jako civění na Pollockovy patlaniny. A že tady těch poblitých pláten bylo! Žel kde jsem se u prvně zmíněného snímku aspoň trochu bavil, přičemž do mírného nadprůměru to dotlačil jako vždy skvělý málemKenobi, zde jsem zase jednou toliko stěhoval obočí na temeno hlavy.

Jedna z ukážok toho, ako nemá vyzerať vojnový film, príp. vojnová dráma. Voľné takmer až komedionálne prevedenie, v ktorom vojna vyzerá všeliako, len nie ako v skutočnosti. A to sa ešte radšej detailnejšie nezmienim o Okamotovej doslova filmovej úchylke v odpaňovaní vojakov. Na druhej strane film začne mať od druhej polovice tempo, ktoré mu síce vydrží, ale na konci zasa ztráca logiku. Aj keď Mifune nezklamal, divím sa, že sa na to vôbec dal nahovoriť.

Co si o tomhle filmu myslet? Někdy mam pocit, že už mě u japonskejch filmů nemůže nic překvapit - z našeho pohledu podivné vztahy a chování lidí, zbytečná krutost, vražedné steče samurajů - na to všechno už jsem si po tom všem docela zvykl, ale oni přijdou vždycky s něčím za hranou.. posouvají ji vždy sem a tam v různých aspektech vkusu a našich "západních" měřítek.. Chi to suna je podle mě hlavně protiválečný film (i když to tak během většiny filmu moc nevypadá). Už jenom začátek, který vás uvrhne do zvláštního napětí, když sledujete rádoby-vojáky/absolventy konzervatoře pochodovat čínskou pustinou za zvuku svižného jazzu a tušíte tu opravdu velký rozpor; nebo naopak uplný konec, kdy ta samá píseň postupně utichá (!) a vy jenom koukáte nevěřícně na lítající hlínu.. Mezi tím je to skvěle vystavěné válečné drama, kde dominuje Toširo Mifune (jak má ve zvyku) a určitě snese srovnání s jakoukoli světovou produkcí té doby a troufnul bych si i říct, že jí i předbíhá (jak mají japonci ve zvyku :))

Velmi milé překvapení. Spojení Toširó Mifune a Tacuja Nakadai v jednom filmu pro mne v japonském filmu znamená totéž co Robert De Niro a Al Pacino v tom americkém. Kihači Okamoto s jejich pomocí tentokrát zabrousil na pole válečných dramat. I když tohle je tak trochu „Jak jsem vyhrál válku“ v japonském prostředí. No prostě ten způsob ztvárnění je naprosto jedinečný a neokoukaný. Už od první minuty je jasné, že více než válečný film sleduje velmi drsnou satyru odsuzující nesmyslnost války a oslavující hudbu jako prvek, který dokáže zažehnout plamínek naděje i v té nejtemnější noci. Mifune v roli férového seržanta, který s jednotkou skládající se ze 13 hudebních výrostků, bláznivého hrobníka, vznětlivého kuchaře a nezlomitelného vězně, je prototypem sympaťáka a protipólu představy o „gumě“ či „zeleném mozku“. I když na sobě tentokrát nemá kimono ale uniformu, pořád v něm vidíte ctihodného samuraje. Režisérovi se ve filmu kromě naturalistických bitevních scén podařilo velmi dobře zachytit podstatu ctnosti. Nezáleží na slepé povinnosti a nesmyslných rozkazech, ale na přátelství, lidskosti a životu samotném. Střet světa násilí a nevinnosti je zde naprosto hmatatelný. Film se vyhýbá veškerému patosu a vzývání vlastenectví, jak tomu většinou bývá u valné většiny válečných dramat. Tady je smrt… prostě smrt. Z historie pak víme, že japonští vojáci za 2SV nestáli zrovna na správné straně barikády, jenže když vidíte těch 13 mladých hudebních paniců, kteří nikdy předtím nedrželi zbraň a jejich bodrého velitele, musíte těm klukům jedněm japonským chtě nechtě držet palce…

Hodně zvláštní mix žánrů, místy až groteskní... Ale jako ukázka hrůz války pro, vlastně ještě děti, film slouží více než poctivě a válečná vřava ostře kontrastující s hudebními čísly (ano, jsou tam až muzikálová vystoupení) dává právě těm hrůzám vyniknout… Atmosféra bezmoci a zoufalosti je všudypřítomná a i když je leccos přehrávané, tak jako celek to nepůsobí nijak rušivě a emoce se dají uvěřit všem… Závěr je stylově satirický a smolný…