Cenzorka (2021)

Strašně podhodnocený film. Mě se aktuálně trefil do nálady. Hlavní hrdinka perfektně obsazená. Vzpomínky na všechny ty osmdesátkové skvosty na VHS. Fulci a Argento, Romero, Jackson, Yuzna. Práce, o které jsme film snad ještě neměli. 8 mm. Videodrom. Mandy. Tohle všechno mi film evokoval. Závěr se mi teda nelíbil, nebo ještě nevím. Ale mám rád doby, kdy filmová krev nevypadala realisticky.

Tak tady půjdu proti nízkému hodnocení a velice rád, protože to má takové ambice, o kterých si lecjaký současný horor může nechat jen zdát. Není to teda nejlépe uchopené a celé to téma práce cenzorky, osobního traumatu a její neschopnosti časem rozlišit skutečný zločin od fiktivního, se žel tváří jako mnohem hlubší, než skutečně je. Už jen tím, že většina filmu se snaží být spíše psychologickou kresbou hlavní postavy a závěr je mírně ironická reflexe cenzurní práce, kdy i přes veškeré razantní úpravy stále prosvítá skutečná podoba daného díla. Přitom tam obojí je neustále přítomné, ale zároveň se to nepovede ústrojně propojit v závěru dohromady, aby vše bylo stejně plnohodnotně vypointované. Přesto mi to ale přijde jako dost solidní debut. Řemeslně je velice působivý a chytře se proměňující od záměrné chladnosti, statičnosti a šedi cenzorské práce po stále barvitější, vizuálně bohatší a prostor skrze formát deformující a "obnovující" akci v terénu při situaci skutečně vyhrocené z normy života hlavní postavy. Úplný závěr pak v sobě má i velice lehkou estetiku raných ARG a prvopočátečních analogových hororů. Opět se s tím pracuje trošku neobratně, ale talent, velká snaha a nemalý um tam rozhodně znát je. I samotný scénář je propojenější, než jsem naznačil na začátku a pro takto zobrazený příběh postačit dokáže, ačkoli má vady a úpravy by mu pomohly. Takže to ani není nic vyloženě revolučního, ale své kouzlo to má a je to další z "hororů nové doby", ke kterým bych řadil iSkinamarinka také vše od Jane Schoenbrun - a jelikož mi často hodně sedí, budu jenom rád, když jich bude vznikat více. Jen jsou obecně vždy obtížněji přijímané a nevím, jestli je to tím, že jsou až moc někde jinde oproti klasickým hororům, nebo tím, že se tenhle "nový" hororový žánr sotva rodí.Cenzorkaje ale zároveň přístupnější o to, že je tématem blízko právě takovým klasikám jako8MMneboCiagarette Burns, ačkoli srovnávat je moc nechci, když za oběma díly stojí profesionálové a tohle je od debutantky. Slabé 4*

Nejlepší na tomto filmu je prostředí, protože se odehrává v osmdesátých letech, jeho děj je zajímavý, ale místy mi připadal dost těžkopádný, dívka pracuje jako cenzorka v krvavých filmech a to, co se zdá být rutinní prací, se stává posedlostí, když se vleče za rodinnou tragédií, její mladší sestra zmizela v lese a ona zůstala viníkem. Když uvidí nahrávku, uvěří, že by její sestra mohla být hlavní herečkou, a začne vyšetřování, které ji zavede na nečekaná místa, k dobrým hereckým výkonům a trefnému konci.

Horor s velkým potenciálem, kde se pracovníci starají o cenzuru v hororech, ale nakonec to bylo skoro o ničem. Ve filmu byla jedna zajímavá scéna s ředitelem zakázaných filmů, ale potom to šlo stejně hned do kytek. Jde o to, že se v tom opravdu nic nedělo, ani nevím co k tomu napsat. Přitom to má tak zajímavý nápad 4/10

Na propojení osudu postavy s brakovým hororovým snímkem, který až příliš připomíná její potlačené vzpomínky z dětství, je něco fascinujícího. Ta nevysvětlitelná osudovost narušující každodenní a čitelný život vyvolává podobný pocit jako čtení Pynchona (nebo sledování jeho jediné adaptaceInherent Vice), kdy na sebe jednotlivé scény nenavazují na základě racionální logiky, ale spíše formou volných asociací a vy se jen tak necháte unášet proudem. Nicméně Cenzorka, i přes tuto... asociaci, nejde vyloženě touhle cestou a spíš připomíná první sériiChannel ZeroneboArchive 81. Jen daleko kvalitnější a autorsky osobitější. Nejbližší vhodné přirovnání by tak bylo asi s indie klenotemNezměrnost noci- zatímco ten vzdává hold 50. letům a wellesovské sci-fi, Cenzorka je tím samým pro 70. léta a brakový horor. Technické zpracování plné filmového šumu a barevného nasvícení je dechberoucí, připomene to nejlepší od Argenta a k vyvolání opravdové nostalgie mu chybí jen silnější soundtrack. Ten je však společně s jednou lacinou lekačkou jedinou slabinou.Prano Bailey-Bondse v závěru totiž neuchýlí k vysvětlování proběhlých událostí, ani trapným flashbackům, ke kterým by méně schopní vypravěči mohli sklouznout. Místo toho už tak nedivácký počin zakončí, aniž by na vše poskytla jasné odpovědi. A tím si minimálně mě rozhodně získala.