Bouře duší (2019)

Musím se přiznat, že od adaptace třídílného románu Dvēseļu putenis (ergo Vánice duší) napsané klasickým představitelem lotyšské historické prózyAleksandrsem Grinsem, bych čekal víc. Předlohu pochopitelně neznám, nicméně o autorovi povědomí mám a přijde mi, že vzhledem k vyzdvihovaným atributům jeho díla měla adaptace zmiňovaného románu na mnohem víc. Možná mám však jen obecně problém s lotyšskou historickou kinematografií, přeci jenom ten jeden jediný další film z této země, který jsem viděl, mi též nepříliš sedl - zde je zajímavé, že tematikaPagonių žiedasz roku 2018 se točí kolem Namejsova prstenu, tedy též tématu Grinsova románu Nameja gredzens z roku 1932, který význam prstenu jako symbolu lotyšské jednoty popularizoval a dost možná film inspiroval. Pokud bychom k tomuto přihlédli, pak by autor zřejmě neměl patřit mezi mé oblíbené, protože ani Bouře duší nebude patřit mezi mnou doporučované filmy, ačkoliv je v ní význam pro lotyšský národ a jejich historii viditelné. Vždyť si Grins vybral období lotyšské historie, které mu bylo blízké, když za první světové války skutečně bojoval v řadách lotyšských střelců, tudíž kniha (a snad i film) jsou svědectvím oné hrůzy. Zde se ovšem do hry dostává můj skepticismus vůči uměleckým adaptacím historie (jak je sice známo, tento skepticismus se sice vztahuje především k adaptacím hrůz Druhé světové války, což se Grinse netýká, neboť byl po svém návratu do armády v roce 1939 zastřelen o dva roky později na sovětském území, očividně poblíž ruského města Astrachaň). Na filmu Dvēseļu putenis jsou ovšem důvody mého skepticismu zřetelně viditelné, jde totiž o pouhý umělecký záznam historické události sledované očima mladého Arturse, který tak nenabízí vlastně nic jiného, co bych od díla, které by ideálně mělo přežít svoji dobu, očekával. Fabule je jednoduchá - Artursovi vojáci vyvraždí rodinu, on vstoupí do armády, je svědkem bitev, přežije a dostane vyznamenání. Syžet tomuto v podstatě odpovídá. Nelze tedy očekávat žádné umělecké ozvláštnění, jediné, co mi zbývá k hodnocení, je svědectví nebo myšlenky, které film přináší. Z toho je pro mě nejvýznamnější asi prezentace lotyšské historie, což je neotřelé téma, protože kolik z vás kdy slyšelo třeba jméno Rainis nebo Ulmanis, že? Další z přínosů je vizuální svědectví války ve specifické přírodě pobaltských močálů a lesů, což jsem si vychvaloval již ve filmovémNameja gredzens. Zbytek je však jen další zbytečný patos, další slabikářové vyprávění o tom, že se ve válce umírá, přináší oběti a že jsou vojáci v zákopech špinaví. Zlo a hrůzy války je samozřejmě vhodné připomínat, ale jistý nejmenovaný docent Fišer též říká, že opakování je matkou hlouposti, a v tomto případě jde o poměrně bláhový a nezáživný způsob, jak si onen fundamentální fakt připomenout. Výše zmíněný citát podporuje i fakt, že lotyšské umění, řeč je samozřejmě především o literatuře, dle mého tematizuje svoji krutou historii až příliš - jde to samozřejmě ruku v ruce s její ponurostí, plnou neustálého a věčného boje o nezávislost, ale to neznamená, že tato reflexe vlastní historie nemůže být kreativní - ostatně česká a slovenská umělecká tvorba je též plná reflexí vlastní depresivní historie - kinematografie možná plná splývajících děl jakoJan Palach,Milada,Masaryk,Toman,ÚnosneboSviňa, které sice mluví o důležitém, ale mluví o něm dle mého zaměnitelně a nevýrazně. Z hlediska literatury je situace mnohem lepší, jelikož zapomeneme-li třeba na pány jako Otčenášek, Páral nebo Durych, zůstává nám množství svědků a zapisovatelů historie, kteří jsou relevantní a kteří svědectví historie pojali formou, kterou stojí za to si připomínat - kýčovitě zmíním pány jako Lustig sKateřinou Horovitzovou, Čapek s Matkou nebo Hordubalem, Škvorecký se Zbabělci, Hrabal sAnglickým králema především Haška s jeho Švejkem jako nadčasovým svědectvím lidské povahy v době konfliktu. Poslední není zmíněný náhodou, neboť Švejk je v Lotyšsku známý kvůli překladům Anny Baugy a ke svým oblíbeným dílům jej řadí i samotná Ingrida Šimonyté. V kontrastu s českými velikány mi však často lotyšský pohled připadá suchý (což jsou samozřejmě slova člověka, který má větší povědomí o své vlastní kultuře než lotyšské), ale zde je nutné zvážit, jak výrazně se promítají témata války a tyranie do lotyšského umění. Ve výtvarém umění jde třeba o Padegsovu Madonna ar ložmetēju (Madonna s kulometem), v literatuře pak motivy sovětské okupace, světových válek nebo Ulmanisova autoritativního režimu. Kromě Grinse využívá téma lotyšských střelců např. Aleksandr Čaks ve svém dvojdílném eposu Mūžības skartie (Dotčeni věčností), Edvarts Virza ve své esejistické sbírce Izpostītā Latvija (Vypleněné Lotyšsko), Jānis Veselis ve svých pověstech o bojích lotyšských legionářů Viesturs Varapoga, masová tematizace se nevyhýbá ani druhé Velké válce, jíž se věnují např. Mārtiņš Ziverts v dramatu Pēdējā laiva (Poslední člun) nebo komorní hře z utečeneckého tábora Kāds, kura nav (Někdo, kdo nneí). A přiznám se, že by šlo pokračovat až k Sandře Kalnietu, že? Samozřejmě nejde o jediné, co lotyšská tvorba nabízí, obávám se však, že je svými traumaty postižena výrazně. A navzdory všem předpokladům nejsou traumata nutnou podmínkou ke kvalitnímu dílu, což je důvod, proč Dvēseļu putenis ve vší úctě k Lotyšsku a Grinsovi hodnotím pouze průměrně.

Veľmi dobrý vojnový film z neokukaného prostredia. Je veľmi sympatické, ako sa malý európsky národ dokázal s touto témou popasovať, a vo výsledku nám priniesol v rámci žánru kvalitne sfilmovaný, nepatetický a príbehovo zaujímavý film. Herecké výkony sú vynikajúce, a v podstate jediné čo film ochudobňuje, je asi len nižší rozpočet, a tým pádom má film nižšiu vizuálnu "silu". Bojové scény nie sú prehnane dramatické, vďaka čomu je film realistickejší. Pre fanúšikov žánru rozhodne odporúčam. 75%.

„Lotyšští střelci! Při útoku na Němce uspějete. Poštěstilo se vám bojovat bok po boku s nejlepšími jednotkami ze sibiřské 12. armády. Svými bajonety osvobodíte Jelgavu. Čekají na vás otcové a matky. Vy je obejmete v paprscích vítězství.“Jenže na některé nečeká žádné objetí s rodiči, ani boj po boku nejlepších jednotek, nýbrž kulka, a to vystřelená třeba i spolubojovníkem…Vystavěním příběhu možná trochu obyčejný, zpracováním ovšem kvalitní válečný film. Vyjukaného Arturse si rychle oblíbíte a prožíváte vše s ním. Od úvodního nadšení, přes ztráty, deziluzi, čím dál marnější boj o život až po skutečně hrdinství a převzetí zodpovědnosti („Zamířit. Pal. Dolů. Nabít.“). V mnohém mi to připomnělo estonsko-finský film 1944. I zde se rychle mění oficiální přátelé či nepřátelé. Tak či onak, zákopový chaos člověka pohltí, přitom jsou ale bojové scény dostatečně přehledné. Žádné epické střety, nýbrž adrenalinové záchvěvy nezáležící ani tak na schopnostech, jako spíš štěstí jedince. Konec očekávatelný, ale zklamán jsem nebyl. Dám solidní 4*.

Lotyšský film? Moc jsem nečekal, ale stejně jako u1944 (2015)jsem dostal definitivně jeden z nejlepších evropských filmů o válce, který je naprosto srovnatelný po herecké i produkční stránce s hollywoodskou produkcí. Klíčový je ale zvolený styl vyprávění spolu s příběhem, který skvěle vystihuje dobovou beznaděj, deziluze, ale i radost z maličkostí. Zatímco třeba Legiony byly jen dětem velkolepých scén, poslepovaných variantou na romanci, Bouři duší jsem věřil, že se to tak skutečně stalo - ať už se filmaři drželi knižní předlohy více či méně, což nedokážu posoudit. Jedinou vadou na kráse byly některé trochu zbytečně natahované scény, ale není to nic vyloženě kritického, co by kazilo celkový dojem (viděl jsem tu delší verzi, 123 minut). Těším se, co dalšího na nás z Pobaltí ještě vypadne! 80 %

Keď už Lotyšsko, ktoré má necelé 2 milióny obyvateľov dokáže natočiť tak kvalitný film z 1. Svetovej, tak je potom slovenská kinematografia už skutočne v rámci Európy "chudobný príbuzný". Film si už od začiatku buduje silnú atmosféru podporenú obstojnými hereckými výkonmi a hlavne zručne natočenými bojovými scénami. Plus je tu odvedená dobrá práca s komparsom i dobovými reáliami. Veľmi vydarený film, ktorý určite stojí za pozornosť.