Běž, ať ti neuteče (1976)

Unylé "psychologické" drama, které i na velice krátkou stopáž utíká dost pomalu a to hlavně kvůli tomu, že nemá co nabídnout. Teda ano, má, pokud vás hodně zajímají prázdné problémy dělnického ředitele a lidí okolo něj, ve kterých kdyby nefigurovala autohavárie, tak ani nevím, proč je mám sledovat a čím si mají získat můj zájem. A celé to vlastně bylo jen o tom, že padesátiletý komunista chtěl mladou holku a ačkoli se k ní celou dobu choval úchylně, ona se do něj stejně zamiluje. Mimo tohle téma (které je spíš kompenzací nesplněných snů) a slabě načrtnuté formy různých zrad jsem v tom víc nenašel a kdyby to nebylo obstojné ani po filmařské stránce, nedal bych ani ty dvě hvězdy. Tady byla aspoň solidní kamera a hudba, když už nic jiného. Slabé 2*

Být na vysokém postu a doma mít zhrzenou manželku myslící, že se jí každý bude klanět k nohám, tudíž neustále vyvolávající konflikty, je v době, kdy byl sledován kádrový posudek dosti problematická situace. Takový člověk může dělat co chce, stejně bude chtě nechtě u určitých lidí vzhlížen dosti nepřátelsky. Že nebylo nic jednoduchého takovou situaci vyřešit ukazuje tento snímek, který je napsán po dramatické stránce velmi dobře. Idea, že se takhle postižený člověk nemá vzdávat a bojovat za svoji čest a obhájit svoji pozici je víc než zřejmá a na svou dobu velice příkladná. Herci ze sebe vydali maximum a tak po dramatické stránce je i tento snímek také příkladem, jak má takový psychologicko-dramatický film vypadat. Dnes je takové téma však už na štíru, neboť se tu oslavuje nejen strana, ale i její politika a proto se tento snímek stal novodobým trezorovým filmem.

Pardon, ale nemohu se ztotožnit s některými vyloženě hloupými reakcemi, kdy hodnotícímu stačí k odsouzení tohoto filmu skutečnost, že se ve filmu objevuje oslovení "soudruhu" a párkrát je tam v negativním slova odkázáno na rok 1968.... Ten film prostě vznikal v nějaké době a je jejím typickým produktem. Přesto mu ale nelze upřít jistý psychologický rozměr a v řadě věcí i jistou nadčasovost. Muži ve vysokých funkcích často přitahují pozornost jistého typu žen bažících po společenském postavení a veškerých výhod s tím spojených (jednu takovou mrchu zde naprosto znamenitě ztvárnila Marie Drahokoupilová). Jak daleko ve svém intrikaření mohou tyto ženy zajít, resp. jak si mohou některé vlivné potentáty omotat kolem prstu, jsme ostatně mohli celkem nedávno sledovat i na příkladu bývalého českého premiéra...Stejně tak je zajímavá postava náměstka Voníka (Radoslav Brzobohatý). Jde o kariéristu, který se pro zvýšení svého vlivu a kariérní růst neštítí ničeho. V tom nalezne společnou řeč i s manželkou ředitele závodu Kabátovou (M.Drahokoupilová). Nicméně své intrikaření poněkud přežene a kýžený postup na pozici ředitele se nekoná (naopak o svou funkci přijde). A v tu chvíli přestane být pro Kabátovou bažící po společenském postavení zajímavý.... Zvláštní kapitolou je pak postava hlavního hrdiny, ředitele Kabáta (Zdeněk Hradilák). Jistě, v mnoha ohledech je to idealizovaná postava; rozhodně však nelze říci, že s hodnotami, které představuje a jímž obětuje nemálo svého času, by se nedalo ztotožnit. Tyto hodnoty imponují nejen jeho sekretářce (Karolina Slunéčková), ale i její dceři Aleně (polská herečka Grazyna Dlugolecká - Sahatqui), která se do ředitele Kabáta následně zamiluje. A nakonec Kabát přesvědčí také svého syna Ivana (Ivan Luťanský), ačkoliv Kabátova žena se svým bezmezným rozmazlováním snaží Ivana získat na svou stranu a postavit ho proti jeho otci.... Závěrem: Občas mám pocit, že se zde na čsfd daleko spíše než jednotlivé filmy 70.let hodnotí doba, ve které tyto filmy vznikly. Nepopírám, že v té době vznikla řada tendenčních snímků, které dnes lze asi sotva brát vážně (naopak jde často spíše o nechtěně vtipnou filmovou podívanou), dovolím si však tvrdit, že tenhle film mezi ně nepatří.

Jistě je ten film normálně nudný, scénář přihlouplý, herecké výkony všelijaké (záporné postavy hrají lépe; Willigovi asi neřekli, že už nehraje v mjr. Zemanovi, takže pořád předvádí spravedlivého tátu plk. Kalinu), ale zase je pro svou dobu film charakteristický a svým způsobem prorocký. Ideál společnosti je zde zcela konservativní a na ideologii se zakládající, jen místo dřívějšího kostela, práce a rodiny je zde Strana, práce, rodina. Tomu odpovídá i hlavní hrdina, vzorný dělnický ředitel fabriky Kabát (Z. Hradilák), který však klopýtá v mezilidských vztazích, protože si nenašel odpovídající soudružku a podlehl lacinému pozlátku exterierové atraktivity měšťácky orientované, tedy ten správný ideál nevzývající, stávající manželky - vždy šikézní M. Drahokoupilové. Zástupcen hada v tomto normalizačním ráji je ředitelův náměstek Voník (R. Brzobohatý, který je od pohledu podezřelý svým elegantním oblečením), jehož krédem je, jak sám ve filmu říká, že v životě je vždycky někdo nahoře a někdo dole, a on chce nahoru, a to co nedřív i přes madam Kabátovou. Správně jej odhadne předseda stranické organizace (M. Willig), když o něm říká, že si ze své odbornosti vystavěl hrad, zatímco o jeho ideové čistotě lze s úspěchem pochybovat už jen proto, že se v osmašedesátém tlačil na místo ředitele. Ten film se takto odvolává na nějaké ideály, přestože poslední idealisté v KSČ byli zlikvidováni při čistkách v r. 1969/70, a těm v tomto filmu vzývaným ideálům už nevěřili ani ti, co je měli střehnout. Z tohoto hlediska je celý tento film jen toužebné přání nebo spíše pohádka, neboť už tehdy to byla doba cynismu, doba pro odborníky Voníky vhodná. Ti jen počkali na změnu celkové zahraničně politické situace (oslabení Velkého bratra na Východě), z oficiálního vedení udělali voly (ne, že by si to tito nezasloužili), a sami šli co nejdříve nahoru, a normalizace stale trvá až do dnů dnešních. V této pohádce to však dopadne samozřejmě "dobře", byť díky scenáristické neschopnosti musí zasáhnout Osud, aby se plytká zápletka tohoto filmu nějak rozpletla. A poctivý Kabát si svou novou poctivou soudružku, která celý film seděla jak panenka v koutě, taky najde.

Filmy z doby normalizace mají svůj typický rukopis, který mnohým musí vadit, a já to plně chápu. V té době asi nebylo jednoduché napsat příběh reflektující současné dění (plán výstavby, rozvoje a pětiletek) a neupadnout do prázdných canců o politice nebo mezilidských vztazích. Typickou ukázkou je tenhle film, kde autoři tančí na špičce jehly, místy hrozí i pád do propasti idiocie. Ale odstup od soudruhování a budování socialismu si statečně drží až do konce a sledují spíš psycholigii postav, což je jediné štěstí. Nicméně diváky, kteří nezažili, ty asi nezaujmou. Já jako Husákovo dítě "rád" zavzpomínám na to peklo. A že to peklo bylo..nejen v tomhle filmu...70%