Betty Boopová, (z)malovaná kráska (2020)

Už devadesát let svádí muže a inspiruje ženy, i když je jen kreslená... Z kreslených figurek klasického Hollywoodu 30. let patří Betty Boopová mezi ty u nás nejméně známé – rozhodně ji zastínily postavičky Walta Disneye nebo třeba Pepek námořník. Ve své době si však získávala pozornost až skandální, neboť jí byla vyčítána erotická provokativnost, zvláště když se se zaujetím převlékala. Cenzura dokonce nutila producenta (kterým byl Dave Fleischer, bratr jejího autora Maxe Fleischera), aby ji umravnil, učinil cudnější, pořídil ji více zahalující odění. Sexuální vzrušivost Betty Boopové přitom nevycházela jen z jejího vzhledu, celkového tělesného obrysu, kdy ji charakterizoval obdélníkovitý obličej s očima chráněnýma dlouhými řasami, kdy byla obléknuta do minišateček, zpod nichž vykukují podvazky, ale plynula i z celkové stylizace příběhů a dění v nich. Filmy s ní se vyznačovaly hudebními (zpravidla jazzovými) vsuvkami, kdy Betty zpívala dětsky pisklavým hláskem. Stala se později obdivovaným prototypem sebevědomých ženských hrdinek, byla naivkou i svůdnicí, jež zápolila se šiky vtíravých nápadníků. Dávno před Marilyn Monroe jí proud vzduchu nazdvihoval sukni, její hravý popěvek boop-oop-a-doop snad naznačoval ochotu pohlavně si zašpásovat. Mezi jejími groteskami vynikají i svérázné verze známých pohádek – např. o Popelce, Sněhurce nebo Červené Karkulce. A dávno poté, co „odešla na věčnost“, jí poklonu vzdali autoři Falešné hry s králíkem Rogerem, která prolínala hrané pasáže s animovanými, kde se na okamžik zjeví jako velká hvězda časů dávno minulých. Dokumentární film o kreslené hvězdě si ale všímá i odkazu, který Betty zanechala dnešku, zejména v souvislosti se stále sílícím hnutím MeToo.