Aokute itakute moroi (2020)

Kaede (Ryo Yoshizawa) a Hisano (Hana Sugisaki) spolu na univerzite založia klub, ktorý sa postupne stane prestížnym a začne lákať čoraz viac študentov. Neskôr sa ich cesty rozídu a Kaede si dá za cieľ zničiť to, čo spolu s Hisano vytvorili - klub Moai. Film režiséraShunsukeho Kariyamuz roku 2020, vychádzajúci z predlohy spisovateľkyYoru Sumino, je zvláštnou drámou, a to predovšetkým pre svoj príbeh. Zo začiatku totiž snímka pôsobí ako relatívne odľahčená záležitosť, ktorá sa nebojí pracovať aj s humorom. Neskôr sa transformuje do podoby serióznej drámy, ktorá zachytáva zmeneného Kaedeho, pričom práve tento štýl celému filmu najviac pasuje a dokáže diváka aj najviac zaujať. Nakoniec sa snímka mení do takmer až osobnej výpovede hlavného protagonistu, cez ktorého je sprostredkované posolstvo o tom, ako sa môže meniť človek a jeho pohľad na dianie a svet okolo neho. To ale ani zďaleka nie je natoľko výrazné a najmä zaujímavé, než pôsobivá a pútavá stredná časť snímky. Problémom príbehu Kariyamovho filmu je, okrem iného, aj skutočnosť, že divák v podstate ani poriadne nedokáže vyčítať, čo je obsahovou podstatou a posolstvom tohto diela. V závere je síce snímka už o čosi "čitateľnejšia", ale nemožno o nej tvrdiť, že by ústrednou myšlienkou filmu ako celku pomáhala. Možno robí dokonca opak.Aokute itakute moroisa zo začiatku javí ako dielo s potenciálom. Toto "nadšenie" ale postupne klesá, odhaľujúc, že Kariyamova snímka je z obsahového, respektíve príbehového hľadiska ak nie zlá, tak prinajmenšom zvláštna. Ale to pravdepodobne nebude ani tak chybou tvorcov filmu, než autorky predlohy Yoru Sumino. V konečnom dôsledku je to jedno. Pozitívami diela sú výrazne dramaticky štylizovaná prostredná časť (aká to škoda, že celý film nie je práve takýto) a dobrý herecký výkon Ryoa Yoshizawu.

Rozhodla jsem se, že si dám před "hlavním chodem" menší "předkrm". Takže Blue, Painful, Fragile. A musím říct, že se to povedlo. Co hodně oceňuji je v rámci rozdělení na minulost a přítomnost, že je to odděleno barvama (mám pro to slabost, ale jenom když to je funkční důvod, ne z toho důvodu, aby se divák neztrácel nebo nedej aby věděl, kde je, pokud film přetáčí), a postupně se mění i zobrazení přechodů. To jak se stupňují nejen vizuálně, ale i mírou naštvání ve vyprávění. Bohužel je tady jeden vedlejší efekt toho, co každý tuší. První polovina je tak trochu pomalejší. Navíc mě pozornost odváděla k vytváření různých možných scénářum, co se tehdy stalo, možná až moc, než mi bylo příjemný. Protože bylo jasný, že dostanu vysvětlení všeho, co působilo trochu divně. (Tabata si jako vypravěč může nechat dost věcí pro sebe. A taky že nechává!) A že mi to vysvětlení potom určitě sedne. Což se taky stalo. Takže vlastně moc fajn, jenom ta první polovina, no... 85%(03.03.2024)

Promarněná šance řekl bych. Nápad vůbec není špatný, ale provedení a mnohé herecké výkony včetně kamery pokulhávají, od samého počátku mne film neoslovil a ač jsem vydržel až do samého závěru (Sugisaki Hana mám rád), tak na mém dojmu se nic nezměnilo, běžný sledovatelný průměr. Nevím proč, ale Asie pod hlavičkou Netflix mne obvykle celkem mine.(23.10.2022)

Já jsem třeba pochopila na rozdíl od ing.mana, proč tam ty scény jsou, ale dopadla jsem stejně – absolutně nezasažená. Musím také souhlasit, že Jošizawa Rjó byl skvělý, ostatně v poslední době ho vídám jen ve výborné formě, takže doufám, že mu to tak vydrží ještě hodně dlouho. Sugisaki Hana není špatná, ovšem už jsem asi až moc nakoukala,že mi tady její výkon nepřišel ničím výjimečný, specifický, naopak jako bych se ocitla vKoi desu, kde hraje úplně jinou postavu, s jiným pozadím, dokonce i handicapovanou, ale mám z ní úplně stejný (herecký) pocit; že by narazila na svůj strop? Líbilo se mi, jak je to natočené, líbilo se mi, že postavy byly jaksi dospělejší a zároveň ještě měly spoustu prostoru kam růst, ale vůbec jsem se s nimi nesžila, nebyly mi moc sympatické a nakonec jsem vlastně odcházela s divnou pachutí toho, že mi asi chtěli předložit hluboký příběh, ale poslední pocit, který si odnáším, je ten, že to bylo plytké – ani ne tak Kaede jako spíš jeho prostředí včetně ostatních postav.(20.02.2022)

Japonci umí. Obecně mi přijdou zajímavé filmy, které promyšleně "zavádí" diváka tím, že mu ukazují jen část věcí či jedno hledisko. Zde od začátku vnímáme příběh ze strany hlavní postavy, takže máme pouze jednostranný obrázek. Nechci samozřejmě nic spoilovat, ale způsob podání a vystavění příběhu je třeba vyzdvihnout. A taky - rozhodně nejde o fádní typ filmu, který nemá co říct. V tomhle bodě musím nesouhlasit s tím, co tady napsaling.man. Z mého pohledu nejde vůbec o "příběh lásky". Není to romantický film, a dokonce bych to ani nenazvala "dobrodružným" filmem, jak tady stojí v popisu žánru. Jde spíše o lidské drama o destruktivních emocích a potýkání se s nimi. Dobrodružství je to možná jen na povrchu. Ale i tohle vše souvisí s tím, jak si film vede diváka. Každopádně, mám ráda filmy, kde jde o nějakou vnitřní proměnu či uvědomění hrdiny, a tohle film splňuje. Když se k tomu přičte i ta zajímavá práce s vnímáním diváka a proměnou postav, jde nepochybně o kvalitní dílo, které stojí za pozornost. Konečně jednou Netflix v rámci výběru japonských filmů nezklamal.(P.S.: Vyhrocená scéna s učitelem je opravdu trochu bizarní a přes čáru, to je fakt. Ale naštěstí to nijak neškodí hlavnímu příběhu. Jde pouze o mini vedlejší příběh a vedlejší postavu, která je zde trochu nadbytečná. Film by se určitě obešel i bez ní.)~(4,2★)~(24.09.2021)