Americký pop (1981)

Rok 1981 přinesl po dvouleté odmlce i 4 animáče. No a Americký pop to je zase Bakshi, který mě zoufale nebaví. On je to docela zajímavý příběh x generací napříč 20. stoletím, motajícím se kolem hudby. Nechybí tu války, gangsteři, prohibice, světové události... jenže to režisér tak nějak prolítne a většinu filmu se zahnízdí v psychedelických 60-70. letech. Takže je to hnus, depka, fetování... zkrátka hippies art film. Hudba slušná (jazz a rock); přičemž ten rock mě bavil víc, najde se tu i pár klasik (California Dreaming, Somebody To Love, Freebird). Animace ovšem hnus na entou - odpudivé postavy, kresba to celé kořeněné LSD psychedelií a reálnými záběry. Mě se to prostě zoufale nelíbí, zajímalo by mě, jestli Bakshi natočil někdy normální film. Za hudbu a ten průlet historií 2*.

Od Bakshiho jsem viděl spoustu filmů. Jeho debut Kocour Fritz nenávidím, a považuju ho za jeden z nejhorších snímků historie. Viděl jsem i Rušnou Ulici, kterou jsem si při prvním shlédnutí moc neužil, ale dal jsem tomu snímku druhou šanci, vše co jsem dříve nepochopil, jsem pochopil při druhém zkouknutí. Po druhém shlédnutí se mi to hodně zalíbilo, a tomu filmu dávám 4*. Dalším snímkem je Coonskin, a ten mi přišel dost nudný. Pak jsem viděl Wizards, a to nebyl vůbec špatný film. Dalším snímkem byl kreslený Pán prstenů, a toho jsem si velmi užil. Viděl jsem i Oheň a led, a to je mistrovský film. Pak jsem ale narazil na tohle. Od počátku až do konce sledování tohoto filmu jsem nehnul prstem. Mé oči byli přitsknuté k obrazovce. A když se objevila nějáká skvělá píseň, vyskočil jsem z gauče, a začal jsem tancovat. Ve filmu jsem prožil vše. Radost, radost z poslechu hudby, napětí, smutek, čili soucit s protagonisty. Bakshi je prostě génius, jen mu hodně dlouho trvalo, než svoje geniální schopnosti uchopil do rukou. Ale nevadí. Chybama se člověk učí. A víte vy co? I když ty první Bakshiho filmy za moc nestojí, já ho stejně znožňuju jako režiséra, protože vidět jeho filmy je pro mě povinnost. Tohle byl pro mě filmový otřes, zásah do mého srdce, tohle musím vidět ještě milionkrát. Z tohohle filmu se jen tak nevzpamatuji.

Na mňa daný hudobný príbeh pôsobil celkom smutným, miestami až nešťastným dojmom. Jednalo sa o pár generácií tej istej rodiny (pradedo, dedo, otec a syn), ktorí sa vo svojom mladom veku a pohnutom životnom osude pokúšali presadiť na hudobnej, prípadne zábavnej scéne, avšak okrem posledného z generácie dopadli všetci tragicky. Všetci štyria sa pohybovali okrem muzikantských ambícií / schopností aj na tenkom ľade kriminálnej činnosti. Vo filme je okrem zobrazených barov, nočných podnikov, temných uličiek a podsvetia, zobrazená aj vojna, na ktorú doplatia dvaja zobrazení (v danej dobe) mladí muži: prvému výstrel poškodí hrdlo a pripraví ho o spev, ktorým sa do narukovania do vojny živil a druhý na ňu doplatí vlastným životom. Ďalšieho člena rodiny zničí závislosť na návykových látkach a jedine posledný, aj keď priekupník s drogami sa následne svojou drzosťou a aj talentom presadí a dostane na pódiá, ktoré znamenajú svet.

Zajímavé. Asi by se mi to líbilo víc, kdyby postavy trochu dávaly smysl a chovaly se normálně a kdyby hudba nebyla tak brutálně sestříhaná, na druhou stranu ten vývoj a některé momenty (60. léta nejvíc) jsou parádní. Škoda, že to je tak rozvláčné, na tu zápletku si snad ani nemuseli hrát, stačil by hudební průřez 20. stoletím.

Ralph Bakshi je šíleně geniální. Ve všech smyslech spojení těchto dvou slov. Při koláži "Somebody To Love" mi šel mráz po zádech a naskočila mi opravdovská husí kůže (a potom se to ještě několikrát vrátilo - otevřené okno do noci tomu mohlo pomoci, hihi).
Ta fanktaskní přímočarost a zkratkovitost a meziobrazová emocionálnost je jako kůl do srdce. Ou jé. A jeho lidé jsou tak opravdoví a jejich pohyby tak hypnotické.
Nemluvě o tom, že hudba je ultimátní umění a on s ní pracuje jako s krví v žilách.