Alpha (2025)

Díval jsem se na to s očekáváním silného zážitku, ale upřímně řečeno, film mi docela sedl. Má nápady, které by se daly mnohem dále rozvinout, ale příběh se pohybuje velmi pomalu a nechává příliš mnoho věcí nevysvětlených, jako by očekával, že divák doplní mezery. Vydržel jsem to až do konce v naději, že se to někdy rozjede, ale nikdy se to pořádně nerozjede a ty dvě hodiny se téměř vlečou. Obsazení mi bylo neznámé, což do jisté míry oceňuji, i když herecké výkony jsou jen přiměřené, aniž by byly zvlášť pozoruhodné. Vizuálně je tam pár dobře ztvárněných momentů a pár zajímavých efektů, ale to nestačí k udržení zbytku. Celkově to působí jako film s potenciálem, který ale zcela nenaplňuje očekávání a velmi by mu prospěla kratší délka a větší zaměření. Neřekl bych, že je hrozný, ale není to nic, co bych si chtěl znovu pustit nebo doporučit.

Radikální a provokativní autorský rukopis. To opravdu sedne. Pro artového diváka a festivalového objížďáka, je Alpha jako stvořená. Festporota poskládaná z lidí, kteří si zakládají na umělecké formě a mnohoznačném, nejlépe co nejhůře rozkódovatelném obsahu, bude u Alphy hýkat nadšením. I já smekám před skvělou filmařinou Julie Ducournau a oceňuji, že se zde stírají žánrová zařazení...vždyť primárně mají být filmy o lidech, tak co na tom záleží, jestli se děj odehrává na Marsu nebo třeba ve francouzském getthu? Jestli se u toho zasmějete, nebo vám tuhne krev v žilách? Důležité jsou emoce a sdělení. V případě Alphy jsem s tím měl zprvu problém. Mám velkou averzi vůči feťákům a vcelku malé pochopení pro nepřizpůsobivé přistěhovalce, kteří zaplavili Francii, Německo, Švédsko... . Velmi složitě se mi hledala cesta k některé z postav; podařilo se to až v druhé půli. Postava matky, její láska k dceři a silná vůle nenechat bratra odejít, na mě udělala dojem. Jen málo jsem ale soucítil s Alphou. Puberťačka, která šla mnohým konfrontacím vstříc. Ten sci-fi prvek, který mě díky trailerům k Alphě nalákal, neslouží jen pro efekt...i když tedy musím říct, že to vypadalo opravdu skvěle. Vybavil jsem si dobu, kdy se poprvé objevilo AIDS. Rizikové skupiny byly především homosexuálové a feťáci. Drogy dnes neodmyslitelně patří k přistěhovalcům. A od nich je kousek k stigmatizaci, což je základ xenofobie, kterou je svět promořený.Líbí se mi, jakoriginálně a s velkým pochopením Ducournau "omlouvá" slabost bratra a současně vyzdvihuje sílu jeho sestry.Přistěhovalce ukazuje jakopůvodně krásné a hrdé lidi, které v "novém domově" často sžírá rudý pouštní prach... .Nakonec jsem k Alphě našel cestu až psaním tohoto komentáře. Nejspíš i proto je fajn, mít po promítání možnost diskuze s ostatními diváky.

Tak není to úplně nejpříjemnější film, ale čekal jsem to drsnější a horší. Práce s duální či dvojjedinou časovou osou působí zajímavě, ale ve výsledku mi to přišlo spíše jako formální koncept než funkční transcendence, čímž filmu nemohu dát plné hodnocení nad kterým jsem ještě těsně před koncem filmu uvažoval. Nicméně některé scény jako třeba ta se stropem mají obrovský atmosférický přesah praktikovaného vizuálního symbolismu a je škoda, že se to nepovedlo do tohoto stavu dotáhnout filmu jako celku. Trochu mi to připomínaloDům pro panenkya ještě jeden nezávislý film o jakémsi nadčasovém bordelu co mám doma na dývku, ale nevybavuju si teď název...Melissa Borosby za tohle herectví měla dostat nějakou cenu a z filmu není vůbec vidět, že je starší než vypadá, ač jsem si teda říkal, že to na věk postavy hraje až neskutečně přesvědčivě... * kino Atlas, skoro prázdná projekce //Ve zkratce:hardcoreCronenbergv sukni a dvou nepřehledných mezičasech, které staví dekadentní futuristický most ze dvou protilehlých břehů a jaksi se nepotkají uprostřed.

Alpha je prvým veľkým zlyhaním režisérkyJulia Ducournau. Režisérku som si obľúbil už od jej debutového filmuRawa jej ďalší filmTitanma tiež zaujal. Alpha je však uplne iný prípad. Film je nevyvážený s chaotickým prevedením a niekoľkými skutočne mätúcimi  zastaralými  témami. Ani vynikajúce herecké výkony a vynikajúca vizuálna stránka nezachránia toto preťažené a šialene nudné sledovanie. Film sa snaží poskladať svoje rozpadávajuce sa kúsky a neustále mení svoje tematické zameranie, pričom nikdy nedovolí žiadnej zo svojich myšlienok naplno sa realizovať. Minulosť a prítomnosť sa stretávajú s jeho komentárom k smútku, strate, pandémii, závislosti a úzkosti tínedžera. Režisérka si odhryzla priveľký kus koláča. Je to skôr mätúce ako pútavé a aj keď sa veci vyjasnia, stále to nedáva veľký zmysel. Škoda. 5/10

Jeden z filmů, který nedokážete dostat z hlavy. Ale na to jsem už u francouzské režisérské divy Julie Ducournau zvyklý. A i když se tentokrát více než na tělesnou destrukci soustředila na tu duševní, na vnitřním napětí, které z filmu sálá to nic neubralo. Záhadná infekce, která postihla lidstvo, při nichž se lidé mění v sádrové sochy vykresluje atmosféru zmaru a navozuje silné "depresivno". V tomhle dekadentním prostředí lékařka trpí jednak ztrátou milované osoby a zároveň musí chránit svoji dceru před tím vším zlým tam venku.