Ahiru to kamo no coin locker (2007)

Yoshihiro Nakamura ma svojimi filmami neprestáva prekvapovať a čoraz viac sa mi páči jeho štýl. Kačička domáca, kačička sťahovavá a Bob Dylan zavretý v skrinke. Atraktívnejší názov by som si asi predstaviť nevedel, no a dokonca nieje ani tak moc abstraktný ako si človek môže myslieť, pretože film do bodky vystihuje. Príbeh hlavných hrdinov je interpretovaný veľmi poeticky a filozoficky. Shiina sa chce dozvedieť čo sa prihodilo jeho novému susedovi z Bhutánu a tak sa pýta všade kde sa dá. Celkom jednoduché. Opak je však pravdou, príbeh bhutánčana Dorjiho, jeho priateľky Kotomi a ich spoločného známeho Kawasakiho sa zamotá ako klbko vlny, pretože od začiatku mu nikto nepovie pravdu. Teda aspoň nie, celú pravdu... Na pomalé a dramatické filmy s ne-prihlúplym zvratom, ktoré odhaľujú nejaké obrovské tajomstvo tým najpútavejším spôsobom sa oplatí pozrieť aj keď si myslím že Ahiru to kamo no koinrokkâ je jedinečný a na niečo podobné tak skoro opäť nenarazím.

Flashbacky, které na rozdíl od indických filmů obrací postupně příběh vzhůru nohama. Bezva.

V pořadí třetí Nakamurův film, který jsem viděla. A jak zjišťuju, jeho filmy rozhodně nejsou špatné, právě naopak. Tohle je podobně zajímavá "skládačka" jakoFish Story. Taky si celý obrázek, co se vlastně stalo, skládáme postupně a na spoustu věcí přijdeme až spíš ke konci. Osobně se mi ale spíš líbila první polovina, která měla pár dost vtipných scén, i když to možná často beru i z pohledu japonštiny atp. (užití japonštiny u různých postav, oslovování bez "san", přízvuk - tady obzvlášť zaujal svým hraním Eita, nebo zkrátka některé vtipné repliky - "Máš ten Kódžien?" "Jasně, byla to hračka." "Ale to není Kódžien! To je Kódžirin!" LOL). Některé scény jsem si zkrátka užila. Jenom je teda docela nevěrohodné, že by se skutečně nějaký Bhútanec (nebo v podstatě jakýkoliv jiný cizinec) naučil japonsky tak dokonale, že by ani nebylo poznat, že není Japonec (no, takhle to dopadá, když do té role dosadí skutečného Japonce :)). Další z příjemných a trošku zábavných japonských filmů, které plynou pomalejším tempem.~(4,2★)~(10.04.2013)

Já bych zůstal u pohledu na film jako na celek, protože dělit ho na dvě půlky mi přijde škoda. Prolínání různých rovin se mi líbilo a bavilo mě s režisérem tu hru hrát a spolu s Shiinou pátrat, domýšlet si, tázat se sám sebe, jak to vlastně bylo nebo nebylo, co se muselo stát, aby... a tak dál. Zápletka je na filmu to hlavní, takže z ní nemá smysl nic vyzrazovat, ale film se dotýká třeba i otázky problematického začlenění cizinců do uzavřené japonské společnosti. Takže pokud chcete chytrý film a přistoupíte na hru, kterou s vámi chce hrát, troufám si tvrdit, že nebudete zklamáni. "Answer is blowing in the wind" :-).(26.01.2011)

Pro mě byla druhá půlka lepší než ta první, protože tam bylo přeci jenom poodhaleno, o co tady vůbec jde. Nepopírám, že šlo o zajímavý snímek, ale je jen pouze lehce nadprůměrný, takže tenhle film hooodně nadhodnocen, na pět hvězd to opravdu není v žádném případě, i když je Bob Dylan skvělý :-) Za mě 60% a to jen za velmi nudnou první polovinu.(21.03.2010)