ABBAmánie (1977)

I přes naprosto idylickou (a místy mírně sterilní) pohodovost, s jakou dokument skupiny ABBA prezentuje, je dokument v celkové podstatě prostředníčkem diváku, který se chce o partě čtyř Švédů něco dozvědět, byť rozumím, že v době vzniku snímku - s omezeným přístupem k informacím, s žádným googlem ani spotify - mohlo jít pro mnohé fanoušky o srdcovou záležitost. Dnes je však postava moderátora v rádiu spíše výsměchem, neboť namísto ABBy ve filmu se ze snímku stává australské čekání na Godota, v kterémžto případě představují nedosažitelnou postavičku právě pohodoví potomci vikingů. V závěru se sice týpek dočká svého happy endu a nutno říct, že je to závěr svým způsobem emotivní, nevím ale, jestli to zachraňuje zbytek stopáže nesoucí se v tónu the real ABBA was the friends we made along the way, když zvážíme, že protagonista reálně udělal interview s více lidmi a jejich dojmy z ABBy než se samotnými zpěváky. Toto lze teoreticky vnímat tak, že není důležité, jací zpěváci skutečně jsou, ale jak je vnímá australská společnost - a byl-li snímek takto zamýšlen, tak kudos nahoru. Hudební videa však byla důstojná, rozhodně se pro mě skrze limitovanu znalost této kapely však dokument nestal tak srdcovou záležitostí jako snímky o jiných interpretech, které poslouchám s větší pravidelností.

Jeden totálně nevynalézavý, přitroublý a nesympatický novinář, kterého pasuji na jednu z nejotravnějších filmových postav ever, nás provádí turném nejmenstreamovější, nejnezávadnější, nejnablýskanější a nejpopovější partičky všech dob. K slyšení je několik nezapomenutelných -a vážně brilantních- středněproudých šlágrů, ale i minimálně stejné množství nudných tuctových srágor. Fakt je ale ten, že složit byť sebevětší vodrhovačku, kterou si budou lidi pamatovat desítky let, není žádná prdel. A ty dva pánové s počátečním písmenem B v tom rozhodně žádný béčka nebyli. No a navíc je tady ještě ten nejúžasnější zadek, s kterym Agnetha předběhla o půl století dobu, protože když se rozhlédnete zapadá přesně do dnešního ideálu krásy, mňam a jednu hvězdu za něj:)) Za mě celkově nekonfliktní zábava zabalená do zlatého rouna, flitrů a glamouru, s trochou nostalgie a ultrazapamatovatelnými popěvky "na první dobrou" - no prostě ABBA...

Veľké prekvapenie, keď som úplnou náhodou, narazil na to, že ČT art zaradil tento film, po 3 hodinovke Fidlikant na streche. Vrátila sa spomienka, ako som ho videl v kine. Po takmer 50 rokoch. Vrchol celého filmu bola skladba Eagel, ktorá sa vymyká, z ostatných titulov.  No, film pripojenie niekoľko skladieb, ktoré sa roky nikde nehrali. A to je veľká škoda. Ale koniec koncov, je mnoho takých skladieb, ktoré zostali v minulosti. ...aj v zabudnutí. Dávam 4*, kvôli dosť chabému deju. Ale ten bol v tomto prípade podružný. Tak či onak, je radisť, pozrieť sa na takýto film .

Jako milovník kapely ABBA jsem si film ujít nemohl nechat. Jenže realita je taková, že o samotné kapele se moc nedozvíme. Ti totiž akorát létají z místa na místo, mění hotely, tiskovky a samozřejmě pódia. Jasně, jako fanoušek jsem slyšel písně v koncertním provedení, což mě potěšilo. Ale příběh moderátora rádia mě přišel dost slaboduchý. Kartičku novináře si zapomene, šéf sice na rozhovor tlačí, ale nepošle mu ji a on sám se chová jako slon v porcelánu, takže to, že nemá rozhovor je jen jeho vina.

Kdyby tam běžely jen ty písně na pódiu, bylo by to skvělé a dokonalé, ale ten nesmyslný pokus o rádoby "story" s neúspěšným reportérem atd. je docela přihlouplý opruz. Písně Abby jsou ale ve většině případů naprosto geniální, úžasné, originální a nádherně propracované a Bjorn a Benny byli prostě takoví popoví Mozarti... Škoda že nedávno souhlasili s tak trapnými hrůzami jako třeba film Mamma Mia (brrr)... zlaťáků mají jistě nad hlavu i tak. Tady se aspoň člověk potěší neopakovatelnou atmosférou tehdejších živých koncertů a taky si opět uvědomí jak všechno jen rychle pomíjí... teď je jim už skoro 80 (a ani nechceme vědět jak aktuálně vypadají ony zde nadšeně zmiňované "zadečky" :) a za chvíli z nich bude jen tradiční hromádka prachu (a z nás také;) Mohli třeba na závěr udělat poučnou píseň na probouzející texty z delfské věštírny: Memento Mori - Gnothi Seauton... :) Je ale bohužel pravda, že i když si odmyslíme jejich nedávné (ehm) "live" digitální koncerty, samotný čerstvý pokus o nové písně už byl trošku nic moc. A člověk by čekal že ještě dále dozráli... Některé konstelace jsou prostě neopakovatelné a tak aspoň díky dnešní záznamové technice se na jejich nejlepší časy můžeme odrazem minulosti aspoň občas virtuálně podívat. Třeba živý australský "Tiger" je naprosto úchvatný (včetně náběhu na pódium a omdlévajícího publika v dešti... :)