9. rota (2005)

Moderne natočený ruský vojnový film. Oceňujem, že sa tento žáner netočí iba okolo druhej svetovej vojny, ale zabŕda aj do tém, ktoré vtedajšiemu Sovietskemu zväzu rozhodne nevyhovovali z hľadiska výsledkov operácie aj samotného priebehu. Áno, pátos tam je. Je trocha zaoblený v charakteristikách postáv. Dokonca aj film si vyberá zrovna "úspešný" príbeh práve 9. roty, ktorá mala územný úspech pri intervenčnej derniére. Ale je tam dostatok sklamaných osudov a vytriezvenia z vojny ako takej a prechod výcviku do priameho bojiska rozhodne nevníma hrdinstvo jednotlivcov ako rozhodujúci aspekt (75%).

K ruským válečným filmům v této době přistupuju opatrně. Bude to propaganda a lži? Nebudu odmítat vše ruské (sovětské) za to, jak se chovají? Naštěstí 9. rota mé obavy rozptýlila. Ruská propaganda to rozhodně nebyla. Občas sice někde vlaje sovětská vlajka, ale je hodně špinavá a natrhlá. Tady byl zobrazen skutečný stav sovětské armády a výzbroje… ohnutý kulomet, nedostatečné zásobování a bordel v rozkazech apod. Taky z úst velitele zazní, že Afghánistán ještě nikdo nikdy nedobyl a jsou vidět i velké pochyby o smysluplnosti toho všeho. Většina amerických válečných filmů jsou vlastně větší propaganda. :-) Příběhově je to pak tradiční schéma válečných filmů. Kluci nabraní do tvrdého výcviku, kde se „proměňují v muže“ a divák se může lépe seznámit s postavami, aby jim pak mohl v boji držet palce. Nasazení do války, ztráta všech iluzí a nakonec boj o přežití… Zpracováno je to ovšem výborně a 9. rota se může směle měřit svou výpravou s americkou produkcí. Fjodor Bondarčuk ukázal, že něco z režisérského umu zdědil po svém slavném otci a vytvořil velmi uvěřitelný (proti)válečný film.

Priznám sa, očakával som o dosť horší výsledok. neviem, do akej miery sa to chce tváriť autenticky - ale tá duša ruského vojaka je vrcholne nesympatická, ich zmysel pre hodnoty je scestný. A potom tu máme budovanie si autority a rešpektu nadriadených formou brutality pästí. Tým chlapom a chlapcom nedopraje nielen nepriateľ (Voloďa, ja ti podrezať hrdlo, keď ty spiš), ale ani divák. Súznenie s divákom (aspoň teda s neruským) sa teda nekoná. Na druhej strane, vizuál a kvalita kamery sú na vysokej úrovni, až sa nechce veriť, že je to Made in Russia - to bol pravdepodobne prínos fínskej koprodukcie. Vojnových scén je celkom dosť (natáčalo sa na Ukrajine), rovnako tak adekvátnej brutality na bojisku. Film napriek vyše dvojhodinovej stopáži nenudí a aj ten klasický ruský pátos je relatívne držaný na uzde.

V roku 1988 som sa ako veliteľ POKY (vojenskej pojazdnej kuchyne v nadstavbe Pragy V3S ) stretol na VVP Hradiště (hovorovo Doupov) so sovietskymi vojakmi. Zakrádali sa k prápornej  kuchyni a veľmi sa báli našich dôstojníkov, že ich budú biť. Vysvetlil som im svojou trochu školskou ruštinou, že sa nemusia báť, že ich nikto nezbije ani nepostrelí a nech prídu po zotmení, že im dám, čo mi v kuchyni zostalo po celom dni (boli katastrofálne vyhladovaní). Keď prišli, dal som im zo 30 rybičiek v tomáte (napísal mi to výstroják, vojaci to nechceli), chlieb a plnú várnicu gulášu od večere. Preveľmi mi ďakovali a odmenili ma veľmi nekvalitnými  cigaretami,  ale na cvičení boli dobré (oni fasovali aj cigarety, boli akože v poli). Vyvinul sa z toho rituál. Večer sa priplichtili aj s várnicou, ja som im dal jedlo a oni nám cigarety. Tiež som si s nimi cvičil ruštinu. Keď som sa ich po pár dňoch opýtal, prečo sú takí zarazení a nesvoji, povedali, že po návrate do Sojuza zrejme pôjdu „za rečkú“ („rečkú“ spomínali často, nevedel som poriadne o čo sa jedná, myslel som , že je to nejaká rieka na Sibíri). Job tvoju mať, akú mi tu hovoríš rečkú (riečku?), pýtam sa jedného inteligentného Arména. Vysvitlo, že tou (hovorovo) riečkou je Amu-Darja a že za ňou je Afganistan. A tam končila sranda a začínala real-life vojna. K filmu: Príbeh sleduje osudy mladých chlapcov (ako by z oka vypadli mojim známym z vojenského cvičenia) pri ich výcviku a nasadení v Afgane. Mierna inšpiráciu filmami Čata a inými príbehmi z Vietnamu neškodí, je nadávkovaná práve tak akurát. Chlapci sa prerodia v bojovníkov a odvážne odolávajú mnohonásobnej presile. Keďže viem plynne po rusky, pozeral som hádam všetky dostupné spomienky afganských bojovníkov. Pretože  keby som sa narodil napríklad 400 km východnejšie,  (napr. Mukačevo), bol by to aj môj osud (*1964). Našťastie sa tak nestalo. Chlapci cvičia, debatujú medzi sebou, bojujú. Ako vravel jeden veterán v istom ruskom dokumente, ocitli sa v jednej z najchudobnejších krajín sveta a predsa si na miestnom bazári pripadali ako vo sne. Pyramídy pomarančov a mandariniek (symbol blahobytu ešte aj v mojom detstve), digitálky (hong-kongské), tričká s potlačou i bez, tenisky „Adidas“ i Abifas a nad tým svietil sen každého sovietskeho mládenca i devy - akvamarínové krásne modré džínsy všetkých veľkostí i strihov.  Najmä džínsy a digitálky kupovali všetci, tiež tenisky (nepochybne šmejdové) boli tak či tak natoľko kvalitné, že si ich chlapci obúvali aj do boja (pri skutočnom bojovom nasadení je každému nejaká predpisová ustrojenosť u zadku, tam je základ prežiť).  Tento motív vo filme príliš nezaznieva, je ho však vidno v ďalšom populárnom filme z Afganistanu s Michaelom Placidom – Afgánsky zlom, kde sa niektorí účastníci tešia, ako dobre si budú žiť v ZSSR, keď sa vrátia. Len to... keď sa vrátia...vrátiť sa, podľa možnosti celý,  nebolo tak jednoduché, ani samozrejmé... Asi po  troch týždňoch sa naše cvičenie na Doupove skončilo a nikoho zo sovietskych chlapcov som viac nestretol, ani o ňom nepočul. Tiež mi nenapísali ako dopadli, aj keď som im nechal adresu, takže mi zostáva len veriť, že nasadenie v Afganistane prežili bez väčšej úhony (ak nerátame  narušenú psychiku). Verím tiež, že si doniesli do Sojuza nejaké tie rifle,  digitálky a kazetové magnetofóny (vtedy veľmi populárne). Keď som sa ich spýtal, prečo sú tak hladní odpovedali prosto: Mäso ukradli oficieri (mnohokrát už v Moskve), mäsové konzervy seržanti a dedovia (mazáci) a oni sa živili chlebom, sleďmi a čínskou instantnou zemiakovou kašou (tá mala zas tú výhodu, že ju nebolo treba variť, len zatrepať za studena s vodou a nabobtnalo to samo). Z radosti, že sme Afganistan nemuseli absolvovať i my, zo spriateleného socialistického  tábora a za spomienku na mladosť  dávam kapitána (alebo ako hovoríme my na Slovensku "kopytáňa") ****!

Film sleduje docela zajímavý příběh dle skutečných událostí, což je u válečných snímků vždycky minimálně velká výhoda, já to u nich považuji spíš za vhodný základ. V tomhle případě mě ale film přesto neoslovil, ačkoli stopáž je velkorysá a vyobrazení reality se zdá být poměrně věrné. Nemůžu si pomoct ale narozdíl třeba od Mariňáka, Olověné vesty a podobně laděných filmů jsem si tenhle moc neužil. Ruská nátura jako taková je mi nesympatická, všechny postavy jsou jako naprostí burani, "gopnici", hospodští rváči, kteří by nejlépe zapadli někam mezi fotbalové hooligans rozbíjející auta cestou ze stadionu. Žádná vojenská čest z filmů z první a druhé světové války, ba ani fanatický patriotismus amerických proválečných dramat jako Černý jestřáb sestřelen tady nenacházím; všichni hrdinové tu působí dojmem, že neumí do pěti počítat a divák se vlastně ani pořádně nedozví motivace žádného z nich. Bohužel mi ale nečiní problém uvěřit tomu, že to není chybou tvůrců ale temnotou reality, ze které příběh vychází. Upřímně řečeno jsem se na 9.rotu těšil a i přes současné dění v Evropě jsem do sledování nešel s předsudky ale tenhle film mě tedy nezaujal, nebavil a až na dvě tři postavy, které mi utkvěly v paměti hlavně svojí grotesktností, si ho nejspíš ani nebudu dlouho pamatovat.2/5