252: Signál života (2008)

Myslel som si, že tento zápas na pozadí prebiehajúcej katastrofy bude zaujímavým podnetom na zamyslenie, najmä zmysluplným, keď sa snaží skúmať, ako títo ľudia niekedy uprednostňujú ostatných a rodinu pod ostatných, a mali extrémnu príležitosť diskutovať o sebazáchove a zamýšľať sa nad obrovskou odvahou, ktorú je potrebné na to, aby to človek urobil. Namiesto toho dostávame melodrámu, množstvo sĺz a frustrácií medzi kolegami, priateľmi a cudzími ľuďmi, až je to príliš únavné a väčšinou zbytočné. Sklamanim bolo, že finále bolo naozaj zdĺhavé, umožňujúce príležitosti na viac povzbudzujúcich, pozitívnych akcií ako prikyvovanie, salutovanie, kričanie, plač, co si mohli odpustit. Hlavne tie spomalovane zabery na srdcervuce akcie boli fakt otravne. Film aj bol zbytocne natiahnuty do dlzky, co mu dost uskodilo, aby to malo lepsi priebeh deja filmu, pretoze som sa dost citil znudeny, ake je to vsetko zdlhave, akoby to nemalo konca kraja.

Katastrofická dráma so všetkými klišé, ktoré sa v japonskej kinematografii dajú nájsť, v tomto prípade tiež doplnené o vykrádačku amerických filmov. Niečo fungovalo, napr. masové scény či niektoré špeciálne efekty, ale celok to zachrániť nemohlo. Totálne ma dostávalo to salutovanie požiarnikov, ako všetky zborovo prijímali rozkazy, alebo tie naivno-patetické reči o potrebnosti záchrany života a kvázi-minivzbury voči rozkazom. O kŕčovito pôsobiacich flashbackoch ani nehovorím. Záver aj citovým vydieraním, ktorý sa Japoncom dokonca ani nepodarilo okopčiť od Amíkov, rovnako veľmi nevyšiel. Stopáž je naviac riadne prepísknutá.

Mám rada filmy podobného žánru a vcelku nebol ani tento až taký zlý,čo mi však vadilo bolo ako jeden človek dokáže sám zachrániť a to niekoľko krát po sebe,niekoľko ľudí.Doslova vyhrabáva spod zeme dieťa a dokáže na všetko nájsť kľúč.Aj keď je záchranar tak je to dosť pritiahnuté za vlasy.A ten záver kde je zasypaný pod tonami zeminy a on sa asi vyhrabe sám,alebo čo a ešte na pleciach vynesie dospelého človeka,pričom on už niekoľko hodín podáva nadľudské výkony,takže musí byť totálne vyčerpaný,tak to už bolo moc.Neviem či si Mizuta aj pozrel čo natočil,ale Japonci zrejme dokážu aj nemožné,inak to beriem ako rozprávku pre dospelých.

První polovina filmu odpovídala standardnímu katastrofickému filmu, závěr mě však velice konsternoval, kdy přeživší
záchranář nese na zádech jednoho muže a nikoho z čumících stojících lidí mu nepomůže dopravit muže do auta.
Prostě závěr filmu se japoncům nepovedl. Z toho odpovídají některé nelogické situace, které dnešní záchranáři řeší
jiným a jednodušším způsobem. Za prvé chtějí Japonci ukázat, že jsou velmi loajální vůči svým nadřízeným a že
mají své hrdiny... Avšak posledních asi dvacet minut tyto nelogičnosti degradovali film maximálně na průměr.

Katastrofa obrovských rozměrů se jako mávnutím kouzelného proutku promění v komorní drama maličké skupinky těch, kteří přežili. Každý z nich (kromě malé hluchoněmé holčičky) vězí až po krk v osobních problémech, ale v podstatě mají štěstí: Na jejich záchranu se soustředí veškeré síly tokijské elitní záchranné jednotky - takže všichni ostatní mají naopak smůlu. Jelikož se nenaučili vyslat ten správný záchranářský signál ani nemají příbuzného na těch správných záchranářských místech, vypadá to, že se budou muset trochu snažit a z trosek se vyhrabat svépomocí. P.S.: 1) Nechutně natahovaný dojemný závěr mě svými vyděračskými metodami přiměl poopravit hodnocení - ale docela jinak, než by mu bylo po chuti. Vždycky se snažím akceptovat asijský pohled na svět a na naše evropské poměry přepjaté emotivní scény - ale čeho je moc, toho je příliš … a výsledek je nechtěně směšný. 2) ----- !!! MOŽNÝ SPOILER !!! ----- Nevím, jak by se vám líbilo, kdybyste byli k smrti vyčerpaní, ranění, na zádech byste táhli zachráněného záchranáře, dav profesionálů (i amatérů) by dojatě postával všude kolem - a přitom by se mezi přihlížejícími nenašel nikdo natolik duchapřítomný, aby vám bez okolků přispěchal na pomoc ... ;-) ... 1,5*