22. července (2018)

Paul Greengrass si ma získal šiestimi mimoriadnymi filmami, ktoré mu zaistili miesto medzi mojimi najobľúbenejšími filmovými režisérmi. Tento film sa mu príliš nepodaril. Začiatok je ako obvykle vynikajúci, k čomu prispieva aj desivý pohľad na chladnokrvného vraha strieľajúceho deti ako zajace pri poľovačke. Potiaľ dobre. Ale potom  mám dojem, že režisér chcel toho zachytiť príliš veľa, nepotláčal nevýrazné motívy na úkor dominantných a výsledkom bolo, že celok pôsobil rozplizlo. Škoda, rozbehnuté to bolo dobre.

Nepříliš věrné zpracování této události. Tvůrci se bohužel příliš nedrží faktů a hlavní část celého filmu, tedy samotné útoky, jsou vyloženě odfláknuté a uspěchané, jakoby se jimi tvůrci ani nechtěli zabývat a začlenili je pouze z nutnosti, což na jednu stranu chápu, na stranu druhou ale nevím, proč film vůbec natočili.3/5

Druhý film na tohle téma, který jsem viděl. Po roztřeseném chaosu jménem Utøya, 22. července se na tohle aspoň dá koukat ve smyslu, že z toho člověk po 20 minutách nemá tik. A krom toho se tady samotné události na ostrově věnuje jen úvod filmu, převážná jeho dlouhá část (a že těch 140 minut se zdá nekonečných) se věnuje událostem, které nastaly poté, jednak z hlediska vyšetřování, resp. přípravy soudního procesu a posuzování toho, jestli ten blb, co si myslel, že je templářský rytíř, byl nebo nebyl při smyslech a také z pohledu na zotavování jednoho z přeživších zraněných. No dokoukal jsem to, vydržel jsem to, ale víckrát to rozhodně vidět nepotřebuju.

Určitě to není špatné. Je obtížné něco takového natočit s respektem. "Chladné jako psí čumák" sedí dobře. Určitě je to lepší než hollywoodská sračka, ale prostě tomu něco chybělo. Spíš je to asi můj problém se žánrem "rekonstrukce" jako takovým, spíš než s tímto filmem. Určtiě mi vadilo, jak to působilo až... televizně? Plus fakt, že všichni mluví anglicky s rádoby severským přízvukem. Filmu ani nevyčítám, že se vůbec nevěnoval politické stránce věci, protože by to určitě působilo hrozně nevhodně.

Tak jsem zase jednou po čase viděla film, který se mě od začátku chytil a až do konce nepustil. I když (nebo právě proto, že) se samotné tragické události věnuje menšina filmu a pak sledujeme důsledky pro vybrané oběti a soudní proces, je to velmi působivé, silné. Stačí chvíli při běžných činnostech sledovat přeživšího hlavního hrdinu a na druhé straně usmívajícího se vraha nebo třeba výmluvné výrazy jeho advokáta. Člověk úplně cítí to zlo, hrůzu, vztek, beznaděj i (malou) naději. Mnohokrát jsem při sledování filmu měla na krajíčku a opravdu jsem si ho prožila. A to jsem si před spuštěním říkala, jestli mi může další (viděla jsem o teroristických útocích v Norsku už podařený seriál) počin o Utoye a spol. "dát" něco nového, hluboce se mě dotknout. Ano, zjistila jsem, že může. Tímto způsobem (hodně z pohledu obětí, pozůstalých, přeživších; s emocemi, které vystupovaly z obyčejnosti, pro někoho možná až určitého odstupu - pro mě to bylo takto naopak o to silnější) má smysl o té hrůze znovu vyprávět. 85 %.