Zlomové okamžiky: Atomová bomba a studená válka (2024)

Fantastická minisérie mapující všechno důležité kolem atomových bomb, Studené války a Ruska samotného. 9 dílů napěchovaných informacemi a souvislostmi, které vám Netflix servíruje postupně, pomalu a hlavně přehledně. Poslední díly, zaměřené na konec Sovětského svazu, kolem Putina a začátku války na Ukrajině, jsou mrazivý a skvělý zároveň. Netflix trefil.

Podobne komplexný dokument(nie len o danej téme)ťažko nájdete. To že 9 časti nebude sústo pre každého sa nehádam, no myslím že kto začne pozerať, neprestane. Ja som to kvantum informácií, súvislosti, mien a rôznych detialov dokonale nasal a nemám ani jednu vec čo chcem vytknúť. Rozsiahlá séria ktorá ale nepotrebuje rozsiahlý komentár nato aby som dostatočne opísal o akú kvalitnú robotu ide.

O čo im išlo? Z objektívneho súdu komplikovaných vzťahov medzi USA a CCCP sa to poláme do brutálnej protiputinovskej propagandy, aby sa to potom zrazu, keď je táto dokonaná, zlomilo znova a z ruskej agresie na Ukrajine to obvinilo USA, ktoré boli v tomto pre Rusko údajne zjavnou inšpiráciou, dokonca jeho učiteľom... a mohli by sme sa o tom všetkom následne baviť hodiny. Netflix to ale takto zhrnie a podá na ploche posledných desiatich minút tohto 10 hodinového seriálu. Fakt nerozumiem. Čistá schíza.

Pánové Fištejn a Mitrofanov jsou snad nejoblíbenějšími účastníky veřejnoprávních debat o Rusku, výživných asi jako vakuum. Bodejť by ne. Vždyť tam byli perzekvováni, což, nazíráno-li v oparu pravdy a lásky, je přece recept na objektivitu. Naproti tomu Yankeeové se stále ještě mohou pokládat za příslušníky suverénního státu, a proto jsou jako esejisté i dokumentaristé v kontroverzních námětech geopolitiky mentálně zvýhodněni ve srovnání s jejich protějšky z mocensky plovoucích periferií. Pak je otázkou, nakolik zásluhou své silné osobnosti je západní dokumentarista schopen objektivnějšího zpracování ideologicky nabitých událostí. Ale ať už jsou jeho volní příspěvky vyšší objektivity jakékoli, snad každý příčetný divák tu rozpozná protirusky tendenční sofismus pracující s argumenty protivníka, zatímco uboze propagandistický hnus navařený českým blbečkem odrazuje už svou vlastní mediální kampaní, kde jsou jako argumenty v neprospěch ruských bezpečnostních zájmů efektně sesbíráni 3 polistopadoví nešťastníci, listopadovým fanatikům dobří, jen když chodí do práce. NEDBALE FALEŠNÝ „Velký vlastenecký výlet“, jak vím z prezentací v médiích, je vlastenecký v tom smyslu, že jeho příznivci za vlast stále očividněji považují Ukrajinu. Nagano '98 se vyčerpalo a krom toho bylo vždycky ambivalentní tím, že by na ně nedošlo v podmínkách dnešního stavu českého hokeje, tak vzdáleného produktivitě československé rivality vůči sovětskému vzoru. Dnes už není ani moc kde krást, dokud tu všemožné nepřejícné regule překážejí definitivní ukrajinizaci. Tím je vlastenecký a vůbec neřeší fakta. Místo toho tlačí do hlav sedřených nebo rovnou genetických pitomečků fámu o tom, že proruský narativ sestává z popírání devastace Ukrajiny Ruskem. Což je moment, který se mi při vší lásce k prorusky naladěným informačním kanálům celé ty roky nějak vyhýbal, dokud mě s ním neobeznámil až tento rusofobní marketing. V roce 2014, kdy válka začala napadením východních regionů Kyjevem a zakazováním jazyka, jsem si dopřál slavný Putinův projev z Mnichova a samozřejmě Rusům záviděl. Roztahovačnost NATO a objektivní potřebu velmoci trvat na neutrálním pásmu u svých hranic mi ani ten Putin vysvětlovat nemusel, ale toto elementární pensum předpokladů, samozřejmých i strategickým analfabetům, postrádalo ještě argumenty proti ultra-moralistním pózám těch fiskálně kleptokratických proaliančních opic, už tehdy vyvolávajících numerologická orákula na úkor mého čistého výdělku. Už za raných 90. let byla zřejmá touha uspořádat referendum k osamostatnění těchto oblastí, na což Kyjev nereflektoval. Separatistické tendence vrchnostensky odignoroval jako neškodné a nehodné jeho péče, aby, jak se bláhově přepočítal, vyprchaly do ztracena tempem, s jakým ukrajinský postkomunistický stát prohospodařil i nemožné. Aby toho nebylo málo, Ukrajinci zpochybňovali závazek neutrality (deklarovaný Smlouvou o přátelství, spolupráci a partnerství/1997). Na přelomu let 2008/2009 musí střední Evropa řešit problém s ukrajinskými úniky ruského plynu, Gazpromem už několik let komunikovaný. Teď se všemožní přihrávači západních zbrojovek předhánějí v propagování suverénní Ukrajiny, aniž by ji kdy předtím podobně jako dnes Rusko nutili respektovat vůli Donbasu k její státnosti nepatřit. No a jak to sleduji, nepoučitelní evropští feudálové mají v hlavách mých bohužel-spoluobčanů pořád navrch, deklaratorně, na dluh a z cizí krve razíce územní celistvost útvaru zformovaného komunisty. Polistopadovým Lakatošům přijde vhod i Lenin nebo Chruščov, je-li na nich něco ke zhodnocení.  Dokument pana Knappenbergera, třebaže se v něm nenašel čas na Brity rozbitý Nord Stream, – pomalu připravovaný k akvizici dobrotivými zprostředkovali demokraticky naceněných paliv –, je úplně jiný příběh než ty české šlichty a svým proaliančně vychýleným pohledem má aspoň snahu zabývat se příběhem dnešního debaklu na Ukrajině věcně. To ještě neznamená, že na západ od Česka si establishment lépe uvědomuje nulovou šanci udolat Rusy lidskou silou, která nakonec rozhodne. Ale v té naší provinční díře, kde jsou za odborníky na Rusko vydáváni ti, kteří odtamtud utekli, je i toto osvěžující.

Je to nesmírně kvalitní série, to ne že ne, ale ve finále naráží na to, že honí až příliš zajíců najednou. Na jedné straně to chce řešit historii jaderného zbrojení a zastrašování, na druhé se to pokouší o jakous takous kroniku studené války, a pak to chce ještě být o putinovském Rusku (což od počátku dává najevo záběry z války na Ukrajině). Jenže na tu první linii by tomu bohatě stačila polovina epizod, na tu druhou se toho až trestuhodně mnoho opomíná a je to tematicky i geograficky silně nevyvážené (pokud to celé směřujete k tomu, že budete finální třetinu rozebírat rozpad východního bloku, SSSR, a soudobý ruský imperialismus, tak je absolutní vynechání a kontextualizace událostí let 1956 a 1968 více než trestuhodné), a ta třetí - jakkoli s tím nepochybně souvisí a je spjatá - tak se v ní spousta zajímavých věcí, které by detailů neznalý divák podle mně nepochybně ocenil, taky neřeší. Výsledkem pak je, že to ne vždy tak docela spolu štymuje, je to místy dost preferenční (Německo a Pobaltí) a některé epizody (jmenovitě třeba hned ta první) ve zpětném pohledu působí, že by měly být spíš samostatným dokumentem nebo minisérií. Nejlépe to asi tak funguje v té rovině o jaderném zbrojení/zastrašování (což ostatně odpovídá názvu), kde to de facto stihne koherentně a smysluplně pokrýt vše, co by mělo. Ono to má ale asi (podobně jako následující série o Vietnamu) primárně za cíl upozornit Američany na ty lekce, které si z toho období (ne)vzali.