Shifty (2025)

U předchozího CurtisovaTraumaZonese dalo zlomyslně ušklíbat nad tragédií rozkládajícího se Ruska, které akorát prvotřídně speedrunovalo procesy odehrávající se v současnosti v celém ost-bloku. Privatizace státního majetku > vyvedení peněz někam za rokli > zhoršení státních služeb > celospolečenská frustrace a atomizace > potřeba hledat dosažitelného viníka > tulení se k despotickým leadrům, kteří slibují, že s oněmi viníky zatočí. V Shifty se ovšem Curtis věnuje své domovině, tedy Británii a to od období zvolení Margaret Thatcher premiérkou v roce 1979 až do druhé poloviny 90. let. V rámci jeho osobního zaujetí je třeba sérii brát spíše jako manifest než jako dokument. Curtis má jasnou pozici a baví mě jak apokalypticky jí prezentuje (hrozivé industriálně ambientní zvuky doprovázející mnohé záběry). Nad ničím nepolemizuje, naopak je již o věšem tak zoufale přesvědčený, že považuje abstraktní tržní síly jako jakousi mýtickou kosmickou nemesis, která trpělivě čeká až následníci jejího kultu otevřou další privatizační bránu, kterou by mohla uchvátit a zničit další životy, jistoty a společenské tmelení. Králem ve žluté je zde samozřejmě na svém trůnu z kostí sedící Margaret Thatcher, která svojí ezo-ekonomikou vytvořila z Británie víceméně rozvojovou zemi. (Osobně chápu ten britský sentiment znázorňovat ji jakodceru pekla, já se však již od začátku nedokážu zbavit pocitu, že byla hlavně úplně pitomá). Škody způsobené rozprodáním státu předkládá Curtis již jako víceméně nevratné. A to zejména díky komodifikaci myšlení a ideovému nihilismu představitelů státní moci. Sledování Shifty je tak buď ironicky hořká podívaná, kdy si po celou dobu smířeně pokyvujete hlavou či artikulace vaší deprese anebo nekoherentní změť témat zkombinovaných no manipulativních zeitgeist tapes. Protože lidi jsou přece chudý, protože se málo snaží. To ví přece dneska každý.