Případy komisaře Mejzlíka (1965)

6/7 Vcelku líbezný výběr zČapkových povídek. Voska je docela přesný jako komisař Mejzlíček. Ale co je to platné, když jsou to ty televizní počátky se vším všudy. Záznamy jsou vzácné, ale prakticky je lepší si dochované epizody seriálu jen poslechnout a netrápit se tím jak to vypadá. Z předkládaného výběru mám nejradšiZmizení pana Hirsche(to si nezadá s Poláčkem),Kupon(dokonalá dedukce a četba lidských povah) a samozřejměZločin na poště, to je vždycky sázka na jistotu.

(5/7) Potěšil jsem se znovuuvedením povídek z patrně nejstaršího retro-krimi seriálu ČST, který předcházel i legendárním SequensovýmHříšním lidem města pražského, a nyní už jen netrpělivě vyčkávám na zbylé dvě případy komisaře Mejzlíka. Z tohoto stařičkého komorního provedení na mě dýchá stejně milé kouzlo jako z původních Čapkových povídek. Václav Voska je úžasným prvorepublikovým komisařem, hezky si u toho pohrává s mimikou i hlasovým výrazem, vytváří postavičku skoro až s karikaturním nádechem, které ale nechybí současně i jisté lidské kouzlo (viz. třeba nejvážnější povídkuZločin na poště, která se mi v tomto černobílém provedení líbila o něco víc, než pozdější adaptace s V. Menšíkem). Voskův Mejzlík s ironií sobě vlastní čelí vážným případům a zapeklitému policejnímu pátrání při vyšetřování vraždy (Kupon, který „Hříšňáky“ ze všech povídek připomíná asi nejvíc), stejně jako úsměvným příhodám, v níž dochází k vtipnému propojení tématu drobné kriminality s poezií (BásníkaO lyrickém zloději). Pokud bych měl ale jmenovat jednu scénu z tohoto volného cyklu, která se mi zapsala do paměti nejhlouběji, při vší velké úctě k panu Voskovi by to byla ta, v níž Felix le Breux vykládá o představách kvalitní poezie a následně jedinečným způsobem recituje báseň Oscara Wildea o žaláři v Readingu (v povídceO lyrickém zloději). Zatím hodnotím80%

Čapkovy povídky lze bezpochyby označit za detektivky, ale detektivky zvláštního druhu. Čapek sám část z nich charakterizoval jako krátké noetické příběhy, v nichž poznává a objevuje skutečnost, a jiné jako případy ryze justiční, u kterých převládá otázka, jak trestat. To, co všechny povídky, veselé i vážné, spojuje, je hledání pravdy a spravedlnosti, tedy téma, které zůstává aktuální napříč dějinnými epochami. Společného jmenovatele hledali také filmaři v polovině šedesátých let pro právě vznikající televizní cyklus vybraných čapkovských povídek – a objevili jej v komisaři Mejzlíkovi. A také ve Václavu Voskovi, který se této svrchovaně čapkovské postavy ujal s neskrývaným potěšením a výrazným smyslem pro nadsázku a ironii. Jednotlivé povídky si udržují tempo, náležitou atmosféru i jemný, nenásilný humor, který funguje dokonce i tam, kde se jedná o zločin či lidskou tragédii. Režisér Václav Hudeček pečlivě zvažoval herecké obsazení i pro další postavy a nutno dodat, že měl tehdy šťastnou ruku – pro roli strážmistra Brejchy v ikonickémZločinu na poštěsáhl po vynikajícím Čestmíru Řandovi, vBásníkuexceluje Vlastimil Hašek,Kupon, případ ze zahrádkářské kolonie, byl zase vděčnou příležitostí pro Ottu Šimánka, a veZmizení pana Hirschevytvořil mazaného židovského příručího přesvědčivě Ilja Racek. K dalším čapkovským povídkám se televizní tvůrci vrátili ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale kvalitám svého černobílého předchůdce se již nevyrovnali.

Čapkovy detektivky s puncem První republiky, které podobně jako Marvan a Filipovský v Hříšných lidech dává tu pečeť staré doby, tak tady pan Voska nebo pan Homola nebo pan Hlavatý. Škoda jen, že nevzniklo víc případů podle Jedné i Druhé kapsy. Voska, coby Mejzlík, byl jedinečný.

Čapkovy povídky z jedné a druhé kapsy jsem sjížděl na základce, tuze mě to bavilo. Kupon si možná matně pamatuju. Televizní inscenace nebyla špatná, ale nějak mi tam vadilo to přehrávání všech protagonistů. Vím, čapkovská stylizace, ale přece jen. Kočka Slunéčková i Davidová, tu jsem neznal. Vida, jakej měla původ, ještě ji budu muset prozkoumat. Ale i tak to bylo fajn. Akorát chudák Mařka v poli mezi klasy. To si věru nezasloužila. Hm.(28.02.2025)