Královská ozvěna (1972)

To je tak blbý až je to hezký. Hlavně uznání hercům, kteří dokáží pronášet ty absurdní věty jako kdyby míněny vážně. Není to sice až tak ulítlá legrace jakoRůže a prsten, ale stále je to odlehčená vtipná pohádka.Ten mužský šat jí vůbec nesluší. A ostatně to mužské hrubé chování taky ne.Tak si to pamatujte, zastydlé feministky.

I vzhledem k době vzniku tragické papundeklové kulisy a navíc ti neustále křivě stojící falešní koně, dávající se steskem vzpomenout na Pythonovské koně ze svatého grálu. Kemrův král střídá Bartoškova na pomyslném trůnu nejdementnějšího pohádkového panovníka. Tento nejen že není schopen žádného činu, on už není schopen ani vyjádřit myšlenku - s výjimkou neustálého stesku nad synem, který se mu nikdy nenarodil (ježto se v království nevyskytuje královna, je celkem s podivem, vzhledem k neustálým lamentacím, že se o jeho výrobu nepokusil v druhém kole). Co ale drží tuto pohádku nad vodou jsou dobré herecké výkony (Kolářová, Ráž, Tříska i poněkud netypický vojácky jakože drsný Lukavský) a některé velmi zdařilé dialogy (zvl. Florimond s manželkou a synem při posílání syna do války a všechny dialogy přestrojené Bianky s Matteem).

Neuvěřitelně humorná pohádka, utahující si z lidské malichernosti, ale taky z armády a hlavně z autoritativních ješitů. Kolářová jako krásná princezna se tu převlékne za maršálka (slovy jejího snoubence z Noci na Karlštejně, kde udělala totéž, i když tam se převlékla jen za panoše, "a strašně jí to sluší") a jede v čele vojsk zabránit válce. Pacifistický princ Tříska její rafinovanou válečnou lest prohlédne na první dobrou, ale jak po něm holka hodí očkem, je nenávratně ztracen a začne proti jejímu plánu válečnému snovat plán neméně rafinovaný ovšem svatební. Královna Medřická je svou budoucí snachou, coby mužným tanečníkem, příjemně překvapena, ne tak tchán in futuro, který stále postrádá ztracenou ozvěnu. V dramatickém závěru vidíme krále Lorenca nečekaně s mečem, ze kterého ho sundají tak akorát včas, aby mu meč svou vahou nevykloubil rameno. Jak mi mohl tenhle skvost takových let unikat?

Lukavský, jak ho určitě neznáte ("tisíc mordů na mym kordu"). Úchvatné jezdecké scény na zbrojných koních, kteří nedokáží klidně stát na místě. Princ - jediná postava v dějinách dramatu, která naiviní trik protistrany prohlédá zároveň s divákem. To vše a mnohem víc v traghoedii shakespearovských rozměrů a antické hloubky. - A co teď učiníme, co myslíš, Marčelo? - Já nevím, co ráčíte učinit, Vaše Veličenstvo. - Né my, ale vy co učiníte, královské dvořanstvo, no, třeba ty, Lodovico? -Nevíme prosím, co učiníme, vaše královská Výsosti. -Tak já vám tedy povím, co učiníme. Oblékneme zbroj a nevrátí-li nám Lorenzo ozvěnu, vypovíme mu válku! -Válku, otče? - Ano, válku. Všichni na kůň! Kupředu! -Všichni na kůň! Kupředu!

Podaktoré prvky krvimilstva a pošahanosti pripomínajú Čapkovú Bílú nemoc, ale poväčšine ide skôr len o takú divadelnú adaptáciu (televízneho charakteru), v ktorej dominuje Kemr, ale nemá nikoho, kto by mu zdatne sekundoval. Aj preto sa myšlienky a odľahčená rovina snímky nestretáva s hravejšou, humornejšou odozvou. Podpriemer.