Mizející místa domova S02E13 — Kladenská industriální architektura
Sledovat epizodu Kladenská industriální architektura online
Přehrávač zatím není dostupný.
O epizodě Kladenská industriální architektura
Dnešní rozměr mizení je zasazený do kulis, ve kterých by se mohla odehrávat absurdní dramata nebo vědecko-fantastické příběhy. Ty, které dýchaly každodenním životem, se odtud ale vytratily. Ještě v osmdesátých letech 20. století poskytovala průmyslová zóna na severovýchodě Kladna obživu dvaceti tisícům lidí: hutníkům, slévačům, valcířům… Reprezentovaly ji především dva objekty: Vojtěšská huť (později huť Koněv) a Poldina huť (v jejím areálu natočil režisér Jiří Menzel legendární film Skřivánci na niti). Vojtěšská huť byla založena v roce 1854 a její rozvoj pokračoval do druhé světové války. Špatně vedený závod ale stále více technologicky zaostával a zadlužoval se a po válce se stal s Poldinou hutí a dalšími závody součástí Spojených oceláren, národního podniku (SONP) a byl přejmenován na huť Koněv. Plánované hospodářství vedlo k dalším značným ztrátám a v polovině 70. let následovaly demolice vysokopecních provozů. Dnes je Vojtěšská huť opuštěná, kromě tří proslulých věží vápenných pecí z let 1927–1929 tady nalezneme pouze torza budov, zdevastované haly a skládky odpadu. Většina území kladenského průmyslového areálu se stala „brownfieldem“, tedy plochou zatíženou nejen ztracenou historií, ale především kontaminovanou ekologicky. Před čtyřmi lety se objevilo v tisku, že „Ministerstvo kultury zvažuje návrh, aby se Vápenné pece v areálu bývalé Vojtěšské huti staly národní kulturní památkou“. Zatím tady ale tady pod nevyhlášeným heslem „národ sobě“ probíhá proces rozkrádání a devastace, kterému se nedaří zabránit. A tak bez pochyb pohled, který se naskytl Ondřeji Vaculíkovi při stalkerovské výpravě do zóny, je už v těchto chvílích historický.
Další epizody série 2
O seriálu Mizející místa domova
Sejde z očí, sejde z mysli… Ale občas i to, co máme na očích, schází nám z mysli právě tak, a to, co ještě jakoby zázrakem nezmizelo, přesto nevidíme. Týká se to i míst spjatých s našimi dějinami, míst plných síly, jejichž duchovní náboj po staletí přitahoval pozornost předchozích generací. Aniž by šlo o končiny, kde lišky dávají dobrou noc, začínáme k nim mít najednou daleko a necháváme tak postupně vyprazdňovat jejich význam. Mizení tváře domova, to nejsou propadlé silnice a sesuvy půdy po povodni nebo pouze živelná zástavba krajiny konzumem, to je také vytrácení se vztahu k místům, která byla pro naše předky svatá. Svatá nejen ve smyslu výlučně sakrálním, ale zahrnujícím v sobě respekt, respekt k paměti... Cyklus, začínající uprostřed prázdnin, může být inspirací pro ty, kteří teprve hledají trasy pro svá srpnová vlastivědná dobrodružství, v bedekrech si nevybrali a jsou otevřeni tomu, aby se podívali na nabízené lokality, místa a „soumístí“ z nevšedního srdečního úhlu, jaký si zvolili geolog a spisovatel Václav Cílek a publicista Ondřej Vaculík, střídající se dvojice průvodců třinácti díly. Budou nám vyhledávat nečekané souvislosti, nové úhly pohledu na místa domova proslavená, ohrožená, přehlížená i mizející…