Mizející místa domova S02E02 — Loreta na Hájku

V minulém díle se Ondřej Vaculík vydal na dobrodružnou výpravu po takřka zmizelé poutní cestě, která vede od pražské Lorety na Hradčanském náměstí k Loretě na Hájku. Po 14 kilometrech kdysi frekventované trasy jsme se nyní ocitli v kýženém cíli: ve františkánském klášteře na Hájku, který býval cílem tisíců poutníků ročně a vyniká nejstarší replikou Svaté chýše v Čechách a na Moravě. Místní mariánské poutní místo, založené majitelem panství Floriánem Jetřichem ze Žďáru roku 1623 jako výraz osobních díků za narození syna a za záchranu společenského postavení a majetku, je spojeno s více než stovkou zázračných uzdravení a zachránění. Když roku 1723 probíhaly oslavy 100. výročí založení Loretánské kaple v Hájku, navštívil klášter krátce před svou korunovací na českého krále rovněž císař Karel VI. Slavné bylo také 300. výročí, jednalo se ale bohužel o poslední pouť, která se dochovala v zápisech. S dochováním to pak bylo nahnuté, nejen pokud jde o sledování písemných stop. Za nacistické okupace měl klášter na Hájku sice to štěstí, že nebyl zrušen a byly v něm kromě Archivu Země české uloženy archivy klášterů jiných řádů, které takové štěstí neměly, nicméně toužebné očekávané osvobození mu lepší perspektivu nepřineslo. Ještě v roce 1948 se tady konala láskyplně vzpomínaná duchovní cvičení pro kněze před jejich následným vysvěcením ve svatovítské katedrále. Stačily ale dva roky, aby se stihl františkánský klášter po dubnu 1950 proměnit v kněžský internační tábor. Později objekt převzala armáda, která tu umístila opravny raketových vojsk. Tak započala pouť poutního místa k devastaci, aby byla naplněna slova rektora hájecké kaple Navštívení Panny Marie p. Jana Maria Vianney Dohnala: „Jsou poutní místa, kam se již dlouho nikdo nepřišel pomodlit…“