Jak na... s Johnem Wilsonem (2020)

Totálna hypnotická zavislosť! Milujem jeho spôsob rozprávania, kašel medzi monológom, ktorý nevystrihne, dokonale zladené zábery s textom a samozrejme úprimné a dojemné epizódy, ktoré sú hlbšie, ako sa na prvý pohľad zdajú. Mám chuť zobral kameru a ísť točiť niečo podobné o mojom meste, ale…John je iba jeden a tak je to správne. Skrytý poklad tvorby na hbo.

*odpad*John Wilson je pro některé na rozdíl ode mě už známé jméno a vidím že má hodně prostoru na televizních obrazovkách i zdejší vysoké hodnocení. Tento dokumentární cyklus mě však nijak nezaujal. Zkusil jsem dvě epizody a jeho styl humoru mi nesedl, stejně jako jeho neurotické odskakování z jednoho tématu na jiné. Je evidentní, že ho baví neustále odvádět furt pozornost jinam a na tom je celý koncept založen. Nic pro mě a evidentní palec dolů, který se tu mezi těmi čtyř- a pětihvězdičkami bude hezky vyjímat, a to na tuto známku jsem skoupý stejně jako na plný počet ;-).[PŘÍBĚH:0///SMYSL:0///ATMOSFÉRA:1///TEMPO:1///ORIGINALITA:X///NÁLADA:?///ART:0///STYL:0///CASTING:X(3*MAX) ]

Vzpomeňte si na momenty, kdy jste se s někým zkouřili, začali volně asociovat a ze zdánlivě nepodstatných všedních věcí odvozovat něco existencionálně hlubokého a zásadního. Tuhle vlastnost kombinujte s dokumentární dovedností Louise Therouxe přiblížit se a porozumět všemožným podivínům a samorostům a vznikne tohle geniální dílo. Ultimátní důkaz toho, že ty nejhlubší věci jsou nejlépe (tzn. nejvíc nenápadně) komunikovatelné skrze humor.

Svět podle Johna Wilsona je New York. A zatímco New York člověk buď miluje nebo nenávidí, svět podle Johna Wilsona lze snad jen milovat. S kamerou, která je pro něj něco jako hradba, nás pozval do světa, kde každý z jeho obyvatel vypráví svůj kousek příběhu, aby z něj John Wilson svým komentářem sestavil překvapivou sekvenci v povídkách na témata zdánlivě obyčejná (občas s pronikavým vhledem do duší a mozků účastníků; ty jo, kde na ty lidi chodí …), které finalizují do závěru, ze kterého jeden sedne na zadek. A na konci nás ještě dotlačí tu k lehkému úsměvu, jindy k řehtání na celé kolo. Hluboce smekám, za mne 10/10.

Kdyby Pat a Mat byli intelektuály, místo nástrojů používali kameru a žili v New Yorku, mohlo by jim vyjít něco podobného. John Wilson se vydává po cestičkách nepravděpodobných úvah, zdánlivě slepými uličkami přemýšlení dospívá k nečekaným koncům. A vše doprovází vtipně ladícími či naopak neladícími záběry točenými subjektivní kamerou. Je to vtipné, je to k zamyšlení, je to osvěžující. A newyorská asociace fotbalových rozhodčích by od českého Státního fondu kinematografie měla dostat aspoň diplom. Protože, i když to američtí sudí nejspíš netušili, neúmyslně sehráli na svém zasedání dokonale věrnou nápodobu hasičského plesu z Hoří, má panenko. A to včetně rozkradené tomboly! 2. řada